ECLI:CZ:US:2017:3.US.721.17.1
sp. zn. III. ÚS 721/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mariana Danose, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. prosince 2016 č. j. 3 As 221/2014-46 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2014 č. j. 58 A 39/2012-28, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 18. 7. 2012 č. j. MSK 80751/2012 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Krnov, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 24. 5. 2012 č. j. Mukrn2012/DO/PR/Tr/11651, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím Městského úřadu Krnov byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 4 a §125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla dle ustanovení §125c odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a dle ustanovení §125c odst. 5 téhož zákona i zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, která byla v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítnuta.
3. Krajský soud ve svém rozsudku k přestupku podle §125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu (tedy k užití technicky nezpůsobilého vozidla k provozu na pozemních komunikacích, když zjištěná závada - zde prasklé čelní sklo - bezprostředně ohrožovalo účastníky silničního provozu) konstatoval, že není věrohodné tvrzení stěžovatele o tom, že prasklina čelního skla vznikla až během jízdy, čehož si stěžovatel ani nevšiml. Stěžovatel s ohledem na velikost a umístění praskliny o ní musel podle krajského soudu vědět, přesto vozidlo k provozu na pozemních komunikacích užil. Přitom podle platné právní úpravy se za závadu ohrožující bezpečnost silničního provozu považuje prasklé nebo poškozené čelní sklo vždy, pokud jde o prasklinu větší než 20 mm (v daném případě přitom bylo čelní sklo stěžovatelova automobilu prasklé odspoda až nahoru, a to prakticky uprostřed).
4. Následná kasační stížnost byla v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu zamítnuta, neboť podle něho nebyla důvodná. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku zejména upozornil na poněkud rozpornou argumentaci samotného stěžovatele, který na jedné straně tvrdil, že měl povědomost pouze o malé prasklině čelního skla (nepřesahující 2 cm), na straně druhé ale uváděl, že za této situace se snažil pouze o nouzové dojetí. Byl-li si ale evidentně vědom toho, že prasklina čelního skla nepřesahující 2 cm není hodnocena jako závada ohrožující bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, je pak otázkou, proč v případě praskliny nepřesahující uvedenou hodnotu zamýšlel řídit vozidlo jen v nouzovém režimu, když k takovému počínání neexistoval racionální důvod. Nejvyšší správní soud se naopak ztotožnil s názorem krajského soudu, že s ohledem na velikost a umístění praskliny (která byla i podle fotografií pořízených policisty skutečně viditelná a táhla se prakticky středem čelního skla po celé jeho výšce) musel stěžovatel o její existenci při řízení motorového vozidla vědět.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel na své argumentaci setrvává i v ústavní stížnosti. Zejména uvádí, že se nelze jednoduše spokojit se závěrem, že šlo-li o prasklinu větší než 20 mm, tak "automaticky" došlo k přestupku. Je naopak nutné pečlivě vážit a vyhodnotit vliv konkrétní praskliny na kvalitu řízení vozidla. Z tohoto důvodu se nabízelo například provedení znaleckého posudku, což však správní soudy ani správní orgány neučinily. Prasklina se navíc nacházela ve středu čelního skla a nikoliv v hlavním zorném poli řidiče. Už jen proto nebyla tedy schopna kohokoliv ohrozit. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů i správních soudů jsou postavena pouze na určitých domněnkách a teoretických závěrech, když však ohrožení bezpečnosti silničního provozu stěžovatelem nebylo jakkoliv prokázáno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině tzv. podústavního práva, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení tzv. podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
11. I v řízení před Ústavním soudem je totiž argumentace stěžovatele nejednotná. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel například uvádí, že před jízdou věděl jen o malé prasklině (rozuměj do 2 cm), která nezpůsobovala ohrožení bezpečnosti silničního provozu. Přesto stěžovatel chtěl tuto závadu odstranit, protože ji nepovažoval za normální stav a s vozidlem proto jel v režimu nouzového dojetí. Na jiném místě ústavní stížnosti však stěžovatel uvádí, že praskliny si nevšiml (byla údajně vidět jen při nasvícení baterkou, a to ještě jen z určitého úhlu), neboť se nacházela mimo jeho zorné pole jako řidiče, a proto nebyla způsobilá negativně ovlivnit bezpečnost silničního provozu.
12. V dané souvislosti přitom Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že v řízení před Městským úřadem v Krnově (proti správnosti rekapitulační části jeho rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho nenamítá) naopak tvrdil, že během jízdy mu "zhasly budíky" (proto překročil maximální povolenou rychlost), když fotografie předkládané policisty označil za fotomontáž. Stěžovatel tak vozidlo kvůli jím samotným popisované prasklině řídil v režimu nouzového dojetí, přesto v jeho rámci porušil nejvyšší dovolenou rychlost.
13. Za takové situace musí Ústavní soud konstatovat, že ani on neuvěřil tvrzením stěžovatele a naopak se ztotožňuje se závěry správních soudů, že tato působí nevěrohodně a účelově. Vycházely-li správní orgány (respektive správní soudy) z toho, že takto rozsáhlá prasklina může zejména způsobit nežádoucí lámání světla (bez ohledu na to, zda se nachází v řidičově zorném poli), pak tento závěr je z ústavního hlediska zcela akceptovatelný.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu