ECLI:CZ:US:2017:3.US.735.17.1
sp. zn. III. ÚS 735/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, sídlem Masařská 323/6, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 8 Tdo 383/2016-I-137, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015 č. j. 4 To 44/2015-2620 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2015 č. j. 45 T 1/2014-2335, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci za osobní účasti s právem vyjadřovat se k provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu s dalšími čtyřmi obžalovanými uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měli obžalovaní dopustit, stručně řečeno, spácháním tzv. karuselového podvodu, spočívajícího v tom, že na základě vzájemné dohody zdánlivě obchodovali s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi na chemickou maltu, přičemž tento účelový obchod sloužil jako pouhý prostředek pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Závěr o stěžovatelově vině vyvodil soud zejména ze způsobu provádění daných obchodů, z nichž je zcela zřejmá dohoda mezi zúčastněnými subjekty a iracionalita prováděných obchodů. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a byl mu uložen zákaz výkonu funkce jednatele a člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu čtyř let.
3. Proti tomuto rozsudku se odvolali všichni obžalovaní i státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") o jejich odvoláních rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu a sám nově stěžovatele odsoudil k totožnému trestu, k němuž však přidal trest propadnutí majetku (nemovitostí konkretizovaných v rozsudku). V ostatním se vrchní soud zcela ztotožnil s právní argumentací krajského soudu, jakož i s jeho skutkovými závěry.
4. Proti tomuto rozsudku podali obžalovaní dovolání, na jehož základě zrušil Nejvyšší soud výrok o trestu v části týkající se propadnutí majetku. V postupu soudů jinak neshledal žádné pochybení. Zejména jimi provedené hodnocení důkazů dle něj nevykazuje tzv. extrémní rozpor a soudy se dostatečně zabývaly i otázkou naplnění subjektivní stránky dané trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že hodnocení důkazů v dané věci vykazuje tzv. extrémní rozpor. Jako jediný jednatel společnosti GOLD MOON, s. r. o., byl v pozici, kterou odborná literatura označuje jako tzv. buffera. Jde o obchodníka, který je sice formálně součástí karuselového podvodu, avšak o této své roli nemusí vědět, což byl i stěžovatelův případ. Informace o probíhajícím podvodu si pak sám nemůže ani opatřit. Této jeho pozici napovídá i postavení v řetězci jednotlivých společností. Stěžovatelovým povědomím o probíhajícím podvodu se nezabýval ani jeden ze soudů a neexistuje o něm jediný důkaz. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svůj nesouhlas se závěrem soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen. Touto námitkou se však všechny soudy velmi podrobně zabývaly a došly k závěru, že z aspektů spolupráce všech obžalovaných je nutno dovodit (rozuměj vyvodit) toliko jediný možný závěr o jejich vině. Toto odůvodnění přitom není nikterak povšechné, nýbrž obsahuje podrobný popis všech klíčových skutečností (srov. str. 47 až 50 rozhodnutí krajského soudu, str. 30 až 33 rozhodnutí vrchního soudu a obdobně i str. 19 a 20, str. 23 a 24 a str. 27 a 28 usnesení Nejvyššího soudu). Tuto obsáhlou argumentaci však stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí. Lze na ni odkázat a pro doplnění toliko konstatovat, že uvedená argumentace nevykazuje žádné znaky svévolného hodnocení důkazů či porušení zásady in dubio pro reo. Proto z ústavněprávního hlediska zcela obstojí.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu