ECLI:CZ:US:2017:3.US.738.16.1
sp. zn. III. ÚS 738/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem, sídlem Kobližná 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2015 č. j. 7 Tdo 1083/2015-24, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. 3 To 102/2015 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2015 č. j. 89 T 280/2013-384 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jakož i čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v předmětné věci rozhodoval napadeným rozsudkem již potřetí. Stěžovatel byl městským soudem nejprve rozsudkem ze dne 29. 1. 2014 č. j. 89 T 280/2013-244 obžaloby zproštěn. Na základě odvolání podaného státním zástupcem však Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu zrušil a se závazným právním názorem vrátil věc městskému soudu k dalšímu projednání. Městský soud usnesením ze dne 15. 9. 2014 č. j. 89 T 280/2013-327 věc postoupil řediteli Městského ředitelství Policie České republiky Brno, neboť by tímto orgánem mohlo být jednání stěžovatele posouzeno jako kárné provinění. Na základě stížnosti státního zástupce však krajský soud usnesení zrušil a městskému soudu uložil, jaké skutečnosti musí při svém rozhodování vzít v úvahu. Následně byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil tím, že poté, co byl na vlastní žádost ze dne 11. 8. 2010 vyslán ke studiu při výkonu služby na Vyšší policejní školu Ministerstva vnitra v Brně, formou písemných žádostí o udělení pracovního volna s nárokem na náhradu mzdy požádal svého nadřízeného vedoucího služebního funkcionáře o poskytnutí služebního volna s poskytnutím služebního příjmu, a to vždy na dobu několika dní, kdy měla probíhat studijní soustředění na uvedené vzdělávací instituci. Ve dnech přesně specifikovaných v odsuzujícím rozsudku městského soudu bylo stěžovateli služební volno poskytnuto, přičemž stěžovatel se v mnoha z nich nezúčastnil ani výuky, ani se nedostavil do zaměstnání, a nesplnil tak podmínky pro udělení služebního volna s poskytnutím služebního příjmu. Tuto skutečnost stěžovatel nenahlásil vedoucímu služebnímu funkcionáři, a neoprávněně po tuto dobu pobíral služební příjem, čímž vedlejšímu účastníkovi Policii České republiky, Krajskému ředitelství Jihomoravského kraje, způsobil škodu ve výši 74 267 Kč. Stěžovatel byl za přečin podvodu odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců, který mu byl dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Stěžovateli bylo zároveň uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu odvolání ke krajskému soudu, který se ztotožnil se závěry městského soudu a dle §256 trestního řádu je zamítl.
4. Stěžovatel napadl zamítavé usnesení krajského soudu dovoláním podaným k Nejvyššímu soudu, který je jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud se dvakrát, když rušil nejprve rozsudek městského soudu a následně usnesení o postoupení věci jinému orgánu, dopustil odlišného hodnocení důkazů (výslechu svědka Tomáše Babáka), a to aniž by sám na veřejném zasedání nějaký důkaz provedl. Na základě svého hodnocení důkazů potom krajský soud zavázal městský soud svým právním názorem, na jehož základě byl stěžovatel napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným přečinem podvodu. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14, jehož prizmatem je nutno tuto problematiku nahlížet.
6. Stěžovatel dále poukazuje, dle svého mínění, na systémový nedostatek trestního procesu, který spočívá v tom, že pokud odvolací soud zruší rozhodnutí soudu I. stupně a přitom soud I. stupně zaváže svým právním názorem, přichází odvolatel de facto o přezkum své věci u soudu vyšší instance, neboť odvolací soud vlastně přezkoumává své vlastní rozhodnutí. Postupem, kdy odvolací soud dvakrát zrušil rozhodnutí městského soudu, vznikly důvodné pochybnosti o nestrannosti některých členů senátu 3 To u krajského soudu, konkrétně pak JUDr. Marty Ondrušové a JUDr. Moniky Staniczkové, neboť dle §30 odst. 3 trestního řádu platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Stěžovatel tedy dovozuje, že de facto přišel o možnost přezkumu výroku o vině nebo trestu soudem vyššího stupně garantovaného, inter alia, čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to navíc za situace, kdy odvolací soud jednal dvakrát v rozporu se zněním trestního řádu.
7. Další námitkou stěžovatel brojí proti způsobu, jakým byla posouzena subjektivní stránka údajně spáchaného trestného činu podvodu. Stěžovatel uvádí, že kvalifikace formy zavinění v rozhodnutích soudu I. stupně i soudu odvolacího zcela absentuje. Stěžovatel tvrdí, že nebyly provedeny žádné důkazy, které by prokazovaly zavinění ve formě úmyslu. Obecné soudy tak vyšly ze skutkových zjištění, která však nemají podklad v provedeném dokazování. Stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování, dovozenými skutkovými zjištěními a přijatým právním závěrem o jeho vině. Stěžovatel uvádí, že byť ve škole měl nějaké absence, tak učivo dokázal dohnat ve svém volném čase a všechny předepsané zkoušky složil. Výsledky studia se tedy dostavily. Stěžovatel řádně dokladoval svoje absence ve škole, a to přesně podle instrukcí pedagogických pracovníků a školního řádu a očekával, že kdyby jeho chování nebylo v pořádku, byl by na tuto skutečnost zavčas upozorněn. Stěžovatel se proto ani nijak svými absencemi netajil, a to ani ve svém zaměstnání.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svými námitkami v ústavní stížnosti předestřenými totiž v bodu 9 uvedené postavení Ústavního soudu neakceptuje, neboť tyto námitky byly již zcela vypořádány obecnými soudy, a to vyčerpávajícím způsobem.
11. Pokud jde o námitky týkající se způsobu vedení trestního procesu ve fázi odvolacího řízení, resp. způsobu, jakým je řízení vedeno poté, co je zrušeno rozhodnutí soudu I. stupně a věc je navrácena k dalšímu řízení před soudem I. stupně, Ústavní soud toliko, a především nad rámec již řečeného obecnými soudy, konstatuje, že ve věci stěžovatele nedošlo k namítanému zásahu do základních práv či svobod, neboť v jeho případě nedošlo k tomu, že by soud odvolací jinak hodnotil důkazy, které však ve veřejném zasedání sám neprovedl. V projednávané věci odvolací soud zaujal jiné právní hodnocení dané otázky (šlo o hodnocení, zda lze jednání stěžovatele posoudit jako trestný čin). Nejde tedy o situaci, která je řešena ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14. Pokud jde o údajnou podjatost soudkyň JUDr. Ondrušové a JUDr. Staniczkové a s ní spojené tvrzené odnětí práva na přezkum věci soudem vyšší instance, Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že postup odvolacího soudu fakticky stěžovateli právo na přezkum věci soudem vyšší instance neodňal tím, že zaujal právní názor, kterým soud I. stupně zavázal. Tím, že odvolací soud vyjádří názor, není soudu I. stupně odebrána možnost vyjádřit ve svém rozhodnutí vlastní úvahy, příp. provádět další dokazování apod. Cílem přezkumu v odvolacím řízení je náprava především skutkových vad projednávané věci, na rozdíl od řízení dovolacího, kde je cílem přezkumu náprava především vad právních. V případě stěžovatele mu byl skutkový přezkum poskytnut právě v odvolacím řízení a v řízení dovolacím mu byl poskytnut přezkum právního zhodnocení případu, kdy však Nejvyšší soud potvrdil správnost právních závěrů soudu odvolacího.
12. Stěžovatel dále namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, že by jednal ve formě úmyslu. Této námitce však nelze vůbec přisvědčit. Z napadených rozhodnutí, zejména pak z rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že městský soud se otázkou zavinění zabýval velmi důsledně a podrobně a dospěl k závěru, že stěžovatel jednal ve formě úmyslu přímého, byť k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu by postačil i úmysl eventuální. Argumentace stěžovatele spočívající v tvrzení, že ve škole si své absence řádně omlouval, nemůže obstát, jak již bylo podrobně rozvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť bylo zjevné ze skutkového stavu, že stěžovatel si úmyslně absence ve škole (kdy měl být tedy v práci, anebo v pracovní neschopnosti, případně měl mít vyřízeno ošetřování člena rodiny, resp. si měl vyřídit dovolenou) neomlouval na pracovišti, a jeho zaměstnavatel se tudíž domníval, že stěžovatel je ve škole. Stěžovatel však dny, které měl trávit ve škole, pravidelně trávil na rodinných rekreacích, příp. péčí o nemocnou manželku či dceru bez toho, aby se v zaměstnání řádně omluvil a vzal si dovolenou, resp. si vyřídil u lékaře relevantní doklad, který by ospravedlnil nepřítomnost stěžovatele na pracovišti. Úlohou Ústavního soudu však není rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto Ústavní soud stran této otázky v podrobnostech odkazuje na napadený rozsudek městského soudu.
13. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy zde uvedené neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu