ECLI:CZ:US:2017:3.US.766.17.2
sp. zn. III. ÚS 766/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Přibyla, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, a o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kvapila, zastoupeného JUDr. Martinou Koláčkovou, advokátkou, sídlem Zahradnická 74, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2017 sp. zn. 14 To 48/2017 a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. ledna 2017 č. j. KZV 23/2014-346, za účasti Krajského soudu v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 14 Listiny základních práv a svobod, v čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. III. ÚS 766/17-12 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami III. ÚS 766/17 a I. ÚS 857/17 se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod spisovou značkou III. ÚS 766/17.
3. Z ústavních stížností a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jsou jako obvinění stíháni pro pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 a §283 odst. 1 a 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, přičemž napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 12. 1. 2017 č. j. KZV 23/2014-346 byla dle §77a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuta žádost stěžovatelů a další spoluobviněné o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, které bylo uloženo usnesením soudce Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 4. 2014 č. j. Nt 5001/2014.
4. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 14 To 48/2017 (dále jen "krajský soud") byly stížnosti stěžovatelů a další spoluobviněné proti napadenému usnesení státního zastupitelství zamítnuty.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé brojí proti tomu, že jim uložené omezení, spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, trvá již téměř 3 roky. Takto je omezována jejich svoboda pohybu a pobytu. Upozorňují, že oba s orgány činnými v trestním řízení spolupracují a dostavují se na jejich předvolání. Jsou přesvědčeni, že důvody uloženého omezení plynutím času již oslabily. Délka trestního řízení se stále prodlužuje, aniž by byly činěny jakékoli úkony. V těchto souvislostech odkazují na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Luordo proti Itálii ze dne 17. 7. 2003 (č. stížnosti 32190/96).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ustanovení §77a trestního řádu stanoví, že "Je-li vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje tři léta, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce uložit omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, je-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení.". Uložení takovéhoto zákazu vycestování představuje jeden z typických příkladů omezení svobody pohybu a pobytu. Dotčené osobě se jím zakazuje dobrovolně se pohybovat mimo určené území. Smyslem a účelem tohoto institutu je přitom zajištění řádné účasti obviněného na trestním řízení. Jde o ústavně konformní výjimku ze svobody pohybu garantované v čl. 14 odst. 1 Listiny, jež může být za určitých podmínek omezena. Musí však jít o nezbytné opatření sledující některý z cílů předvídaných v čl. 14 odst. 3 Listiny a stanovené zákonem, zde trestním řádem. Jsou-li přitom podmínky zásahu do svobody pohybu naplněny, ingerence Ústavního soudu není namístě (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3286/16, dostupné na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je tak oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §77a trestního řádu bylo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem.
9. Při hodnocení této konformity nutno vycházet z toho, že zákaz vycestování na straně jedné může výrazně zasahovat do práv a svobod osoby, jíž je uložen, na straně druhé jej však, jakožto náhradní opatření ve vztahu k vazbě, zajisté nelze srovnávat s vazbou samotnou, při níž dochází k naprostému omezení osobní svobody jednotlivce a jeho zásadní izolaci od jeho rodinného a sociálního prostředí. Závěry Ústavního soudu vztahující se k vazbě a vazebnímu stíhání nelze mechanicky vztáhnout na podstatně mírnější a vazebně substituční opatření, upravené v trestním řádu mezi možnostmi, jimiž lze vazbu, jakožto krajní institut trestního řízení, nahradit. V případě zákazu vycestování jde pouze o částečné omezení pohybu obviněného, což je výrazně slabší zásah do jeho právní sféry, oproti zásahu masivnímu v podobě vazby. Samozřejmě i při ukládání jiných omezení než vazby musí být ctěny základní parametry omezení základních práv a svobod. To především značí, že tato omezení lze uložit pouze v nezbytných případech, přičemž důvody svědčící pro opodstatněnost nezbytného omezení dotčené svobody musí být v odůvodnění rozhodnutí přezkoumatelně vyloženy a musí být obsahově ve shodě se zákonnými podmínkami trestního řádu.
10. Ústavní soud ústavní stížnosti nepřisvědčil, když soudy dostatečně vyložily, z jakého důvodu ve věci přetrvávají důvody pro trvání předmětného omezujícího opatření. Učinily tak právě i ve vztahu k otázce plynutí času a námitkám na délku řízení, když vyložily, že přípravné řízení v této trestní věci skutečně trvá po delší dobu, ale je to způsobeno tím, že je třeba opatřovat stěžejní důkazy cestou právní pomoci na území Mnohonárodního státu Bolívie a naposledy také Chilské republiky, kde by se měly zdržovat osoby, s nimiž obvinění měli být v kontaktu v souvislosti s trestnou činností.
11. Co se týče případu Luordo proti Itálii, na který stěžovatelé poukázali, Ústavní soud se ztotožňuje s v něm vyslovenou tezí, že nezbytnost zákazu vycestování postupem času obecně klesá. V posuzované věci však nemá za to, že by situace stěžovatelů byla tomuto případu obdobná, když Evropský soud pro lidská práva hodnotil jako nepřípustnou výrazně delší dobu pro omezení svobody vycestování (14 let a 8 měsíců), než tříleté období v případě nynějším. Ústavní soud neshledává, že by délka omezení svobody pohybu byla v současnosti neakceptovatelná.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu