ECLI:CZ:US:2017:3.US.771.17.1
sp. zn. III. ÚS 771/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Matěje Skoupého, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2016 č. j. 2 Cmo 142/2016-61, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Česká revitalizační, s. r. o., sídlem Atriová 512/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 11. 2014 č. j. 7 Cm 260/2014-21 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 180 669 Kč s příslušenstvím (výrok I.). O nákladech řízení bylo výrokem II. rozhodnuto tak, že se žádnému z účastníků jejich náhrada nepřiznává.
3. Proti výroku o nákladech řízení podala vedlejší účastnice odvolání, ve kterém nesouhlasila s tímto výrokem. Připomenula, že na základě výzvy městského soudu předložila předžalobní upomínku, kterou dne 8. 9. 2014 odeslala stěžovateli.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 12. 2016 č. j. 2 Cmo 142/2016-61 byl výrok II. směnečného platebního rozkazu změněn tak, že stěžovateli se ukládá, aby vedlejší účastnici zaplatil náklady řízení ve výši 29 942,80 Kč. Vrchní soud se v odůvodnění v prvé řadě zabýval otázkou, zda byl stěžovatel vedlejší účastnicí ve smyslu §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řádně vyzván ke splnění povinnosti. Na tomto místě uvedl, že předmětná výzva se netýkala nároku ze směnky, že však byl vyzván k úhradě dluhu z úvěru s konstatováním o tom, že tento dluh je zajištěn směnkou. V další části odůvodnění vrchní soud konstatoval, že výzva podle §142a o. s. ř. se musí týkat plnění požadovaného v případě, že jí nebude vyhověno, v řízení před soudem, a doplnil, že absence takové výzvy nebude zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný ani po doručení žaloby povinnost nesplní, popř. jinak nepřivodí její zánik. Není-li tedy dlužník schopen nebo ochoten existující dluh ve lhůtě odpovídající §142a o. s. ř. zaplatit, není podle vrchního soudu dán sebemenší důvod pro sankcionování věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. Z těchto závěrů vycházel i v nyní posuzované věci, neboť stěžovatel poté, co mu byl doručen směnečný platební rozkaz, podal námitky. Podle vrchního soudu tak bylo třeba uzavřít, že stěžovatel směnečnou pohledávku nehodlal zaplatit, a za této situace by i zaslání předžalobní výzvy k plnění nesplnilo účel ustanovení §142a o. s. ř., tedy předcházení sporům.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ve svých námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu napadal nikoliv hospodářský důvod směnky, ale pouze výši částky. Z jejího obsahu a rovněž ani z obsahu žaloby totiž nebylo zřejmé, jak vedlejší účastnice k takové výši dospěla. Stěžovatel dodává, že předmětná směnka, kterou doložila vedlejší účastnice, byla pouze blankosměnkou a měla zajišťovací charakter. Za této situace podle stěžovatele nemohl vrchní soud uzavřít, že výzva podle §142a o. s. ř. by nesplnila svůj účel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a předloženými listinami dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že v nyní posuzované věci by doručení předžalobní výzvy nesplnilo svůj účel. Toto tvrzení stěžovatele však nedosahuje ústavní roviny a obdobně je nutno přistoupit i k tvrzením stěžovatele o obsahu svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého usnesení je zřejmé, že vrchní soud rozhodoval o odvolání proti nákladovému výroku podaném vedlejší účastnicí a městský soud paralelně o námitkách podaných stěžovatelem. Vrchní soud při rozhodování vycházel ze zjištění městského soudu, že ani po podání žaloby, resp. doručení směnečného platebního rozkazu nedošlo ze strany stěžovatele k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice, stěžovatel naopak proti směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky. Jestliže tedy vrchní soud dovodil, že stěžovatel nebyl ochoten svoji povinnost dobrovolně splnit a v duchu ustálené rozhodovací praxe, na niž řádně odkázal, označil trvání na předžalobní výzvě za bezdůvodné, je nutno takový postup považovat za souladný s ústavním pořádkem. Na tomto místě je rovněž třeba doplnit, že vrchní soud v nyní posuzované věci rozhodoval pouze o nákladech řízení, nikoliv o meritu. Všemi námitkami stěžovatele o rozporu obsahu směnky s vyplňovacím právem se měl naopak zabývat městský soud, který je v případě zjištění důvodnosti námitek oprávněn zrušit směnečný platební rozkaz jako celek, tedy včetně nákladového výroku.
10. Vzhledem k tomu, že postupem vrchního soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu