ECLI:CZ:US:2017:3.US.786.17.1
sp. zn. III. ÚS 786/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 8 Tdo 383/2016-I-137, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015 č. j. 4 To 44/2015-2620 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2015 č. j. 45 T 1/2014-2335, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel s dalšími čtyřmi obžalovanými uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měli obžalovaní, stručně řečeno, dopustit spácháním tzv. karuselového podvodu, spočívajícího v tom, že na základě vzájemné dohody účelově obchodovali s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi na chemickou maltu, přičemž tento účelový obchod sloužil jako pouhý prostředek pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a byl mu uložen zákaz výkonu funkce jednatele a člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu čtyř let. Závěr o stěžovatelově vině vyvodil soud zejména ze způsobu provádění daných obchodů, z nichž je zcela zřejmá dohoda mezi zúčastněnými subjekty a iracionalita prováděných obchodů.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obžalovaní i státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") o nich rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu a sám nově stěžovatele odsoudil k totožnému trestu, k němuž však přidal trest propadnutí majetku, a to vyjmenovaných nemovitostí. Jinak se odvolací zcela ztotožnil s právní argumentací krajského soudu, jakož i s jeho skutkovými závěry.
4. Proti tomuto rozsudku podali obžalovaní dovolání, na jehož základě zrušil Nejvyšší soud výrok o trestu v části týkající se propadnutí majetku. V postupu soudů jinak neshledal žádné pochybení. Zejména jimi provedené hodnocení důkazů nevykazuje tzv. extrémní rozpor a dostatečně se zabývaly i otázkou naplnění subjektivní stránky dané trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Soudy se dle něj nezabývaly subjektivní stránkou stíhaného jednání, tedy tím, zda měl vědomost o údajném daňovém podvodu a výši způsobené škody, která zakládá použití kvalifikované skutkové podstaty. Dle stěžovatele nebyl nijak prokázán jeho úmysl podílet se (např. dohodou s těmi, kteří z trestné činnosti těžili) na uvedené trestné činnosti. Důkazy o alespoň nepřímém úmyslu způsobit uvedenou škodu provedeny v trestním řízení nebyly. Stěžovatel tak byl odsouzen pouze na základě domněnek soudů. Dále byla dle stěžovatele porušena i zásada ultima ratio, neboť stěžovatel byl odsouzen za jednání, které není společensky škodlivé, a sice za pouhý obchod s chemickou maltou a vytlačovacími pistolemi. Jemu samotnému pak z trestné činnosti nevzešel žádný prospěch. Z uvedených důvodů pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen. Touto námitkou se však všechny soudy velmi podrobně zabývaly a odůvodnily, že z aspektů spolupráce všech obžalovaných je nutno vyvodit toliko jediný možný závěr o jejich vině. Toto odůvodnění přitom není nikterak povšechné, nýbrž obsahuje podrobný popis všech klíčových skutečností (srov. str. 47 až 50 rozhodnutí krajského soudu, str. 30 až 33 rozhodnutí vrchního soudu a obdobně i str. 19, 20, 23, 24, 27 a 28 usnesení Nejvyššího soudu). Tuto obsáhlou argumentaci však stěžovatel v ústavní stížnosti pomíjí. Lze na ni odkázat a pro doplnění toliko konstatovat, že uvedená argumentace nevykazuje žádné znaky svévole či porušení zásady in dubio pro reo. Proto z ústavněprávního hlediska zcela obstojí. Ztotožnit se nelze ani se stěžovatelovým tvrzením, že byl odsouzen za jednání, které není společensky škodlivé (pouhý obchod), neboť stěžovatel byl odsouzen za jednání popsané ve výrokové části rozsudku krajského soudu. To pak, vzhledem k úmyslu všech zúčastněných poškodit stát, podle zákona společensky škodlivé bylo.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu