ECLI:CZ:US:2017:3.US.822.17.2
sp. zn. III. ÚS 822/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Golem, spol. s r. o., sídlem Na Úbočí 1167/16, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Martinem Novotným, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. 23 Cdo 3976/2016-161, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016 č. j. 11 Co 195/2016-124 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. dubna 2016 č. j. 4 C 53/2013-113, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Svazu lyžařů České republiky, z. s., sídlem Cukrovarnická 483/42, Praha 6 - Střešovice, a 2) Statutárního města Liberec, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva ústavně zaručená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne
28. 3. 2013 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") po vedlejších účastnících domáhala zaplacení částky 110 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 7 511 847 Kč za dobu prodlení od 1. 4. 2009 do 1. 12. 2010. Usnesením obvodního soudu ze dne 10. 5. 2013 č. j. 4 C 53/2013-11 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 500 Kč, což učinila dne 14. 5. 2013. Ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 4 C 53/2013-65 tak, že se žaloba zamítá. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 25. 9. 2015 č. j. 4 C 53/2013-92 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 1 128 780 Kč. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že bylo vydáno nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek. Část příslušenství, kterou stěžovatelka uplatnila v žalobě, se totiž nevztahuje k žalované jistině, ale tvoří samostatný předmět řízení. Celková hodnota předmětu řízení podle obvodního soudu tedy činila 22 685 633,35 Kč, správná výše soudního poplatku proto měla být určena částkou 1 134 280 Kč.
4. Stěžovatelka napadla usnesení obvodního soudu odvoláním. Současně požádala o osvobození od soudních poplatků, kdy uvedla, že další výdaj by pro ni mohl znamenat existenční ohrožení jejího podnikání. Usnesením obvodního soudu ze dne 14. 4. 2016 č. j. 4 C 53/2013-113 bylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 50 %. Obvodní soud uvedl, že neshledal důvody pro přiznání úplného osvobození od soudních poplatků, neboť majetkové poměry stěžovatelky objektivně umožňují splnit poplatkovou povinnost, byť v omezeném rozsahu. V odůvodnění dále podrobně popisuje sktrukturu jejího majetku, zejména pohledávky, zisky za poslední účetní období, likvidní zůstatky na účtech a vlastnictví několika automobilů.
5. Proti usnesení obvodního soudu o částečném osvobození od soudních poplatků podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména odmítla úvahy o možnosti prodeje automobilů, které potřebuje při svém podnikání. Stejně tak obvodnímu soudu vytkla, že nevzal v úvahu hospodářské výsledky, které za poslední účetní období činily ztrátu. Závěrem uvedla, že nově vyměřený poplatek za řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím činí dvousetnásobek původně vyměřeného poplatku.
6. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 5. 2016
č. j. 11 Co 195/2016-124 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění především uvedl, že skutečnost nepříznivé finanční situace z různých důvodů nepochybně představuje okolnost svědčící pro osvobození od soudních poplatků, nezakládá však právo na přiznání osvobození bez dalšího a je nutné ji hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi. Na tomto místě dodal, že obvodní soud se poměry stěžovatelky zabýval podrobně a přiznal jí poměrně rozsáhlé osvobození.
7. Usnesení městského soudu stěžovatelka napadla dovoláním. Konkrétně uvedla otázku, zda je možné rozhodnout o osvobození od soudních poplatků, nebylo-li dosud rozhodnuto o odvolání proti vyměřené výši, zda je v souladu se zaručenými právy, dojde-li k doměření soudního poplatku až po skončení samotného řízení, a to ve výši mnohonásobně převyšující původně vyměřený poplatek, resp. zda je uvedený postup v souladu se zásadou legitimního očekávání.
8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 23 Cdo 3976/2016-161 bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nepoukázala na žádnou konkrétní judikaturu, od které by se měl v posuzované věci odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomíná, že obvodní soud dva a půl roku po původním vyměření soudního poplatku nově vyměřil poplatek ve více než dvousetnásobné výši. Po celou tuto dobu navíc nikdy neuvedl, že by soudní poplatek byl uhrazen v nesprávné výši. Tím, že jí nebyla stanovena správná výše poplatku při zahájení řízení, byla jí odňata možnost neuhradit poplatek a nechat soud, aby z tohoto důvodu řízení zastavil.
10. Stěžovatelka dále prezentuje názor, že uvedený postup obvodního soudu je v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Ještě před zahájením řízením zvažovala všechna rizika sporu, a to včetně maximální výše nákladů v případě plného neúspěchu ve věci. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), podle nějž lze legitimní očekávání spojit s představou účastníků o maximální částce, která v případě jejich neúspěchu bude představovat účelně vynaložené náklady způsobilé k náhradě.
11. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá nesouhlas stěžovatelky se samotným vyměřením soudního poplatku. Podle jejího názoru nemůže být poplatek počítán z příslušenství, protože nepředstavuje samostatný předmět řízení. V nyní posuzované věci jsou podle stěžovatelky úroky z prodlení žalovány s částí jistiny.
12. Závěrem stěžovatelka uvádí, že o osvobození od soudních poplatků nemělo být rozhodnuto dříve, než se stane pravomocným rozhodnutí o výši soudního poplatku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem "libovůle" (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
15. Argumentace stěžovatelky v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny. Lze dokonce konstatovat, že obsah ústavní stížnosti je pouhou polemikou se stanovením výše soudního poplatku v řízení před obvodním soudem, resp. s hodnocením jejích majetkových poměrů rozhodných pro osvobození od soudních poplatků. Z tohoto pohledu jsou napadená rozhodnutí souladná s ústavním pořádkem, neboť soudy se zabývaly všemi argumenty stěžovatelky, resp. okolnostmi rozhodnými pro případné osvobození od soudních poplatků. Zejména usnesení obvodního soudu je velmi podrobné, když jsou v něm zohledněny hospodářské výsledky, likvidní prostředky na účtech, rozsah majetku apod. Rovněž městský soud se touto otázkou (byť ve fázi přezkumu rozhodnutí obvodního soudu) podrobně zabýval, kdy dospěl ke stejnému závěru. Stejně tak se lze ztotožnit s usnesením Nejvyššího soudu, proti němuž stěžovatelka v obsahu ústavní stížnosti ani nic nenamítá.
16. Argumentací stěžovatelky k pozdějšímu vyměření a výši soudního poplatku se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť ústavní stížnost byla podána pouze proti rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků, nikoliv proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek v konkrétní výši. Právo stěžovatelky napadnout tato rozhodnutí, dojde-li k vyčerpání opravných prostředků, tak není dotčeno.
17. K poslední části ústavní stížnosti, tedy že obvodní soud měl o osvobození od soudního poplatku rozhodnout až po pravomocném stanovení jeho výše, Ústavní soud uvádí, že o osvobození od soudních poplatků lze rozhodnout kdykoliv v průběhu řízení a případný odvolací přezkum rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek v konkrétní výši nepředstavuje žádnou překážku.
18. Ze stejných důvodů je nutno odmítnout rovněž tvrzení stěžovatelky o zásazích do jejích dalších základních práv zaručených v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 37 Listiny.
19. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu, městského soudu ani obvodního soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu