ECLI:CZ:US:2017:3.US.823.17.1
sp. zn. III. ÚS 823/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Olgy Hrazdilové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, sídlem Pekařská 384/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2016 č. j. 22 Cdo 2447/2016-400, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2016 č. j. 15 Co 347/2014-370 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. července 2014 č. j. 55 C 28/2007-327, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Petra Knápka, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k rodinnému domu č. p. X (dále jen "předmětný dům") na pozemku parc. č. X1, zapsanému na LV č. XY pro obec B., k. ú. Komín, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tento návrh zamítl (výrok I), neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala podílové spoluvlastnictví účastníků (stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení) k předmětnému domu. Ve výroku II městský soud rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), poté co předtím zrušil první rozsudek městského soudu v této věci z důvodu absence poučení podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a nevypořádání se všemi navrženými důkazy, napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. Dovolání stěžovatelky proti výroku I napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I), neboť neshledal, že by rozhodnutí krajského soudu záviselo na vyřešení právních otázek, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve výroku II napadeného usnesení Nejvyšší soud stanovil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městskému soudu předložila řadu důkazů k prokázání vzniku svého podílového spoluvlastnictví k předmětnému domu (vedení společné domácnosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení, jejich dohoda o společné výstavbě nemovitosti a jejím spoluvlastnictví, dohoda o tom, že každý z nich se na výstavbě bude podílet dle svých aktuálních možností). Stěžovatelka soudu rovněž předložila důkazy zpochybňující platnost předložené smlouvy o dílo na výstavbu rodinného domu, o kterou vedlejší účastník řízení opírá vznik svého výlučného vlastnictví k nemovitosti. S těmito tvrzeními a důkazy se však městský soud nevypořádal a vynesl rozsudek, aniž by stěžovatelku poučil o tom, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti k prokázání svých tvrzení podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ale přitom žalobu zamítl, neboť stěžovatelka údajně neunesla důkazní břemeno. Tím došlo k porušení principu spravedlivého procesu.
6. Krajský soud v odvolacím řízení vyzval stěžovatelku, aby doplnila skutková tvrzení o tom, kdy a za jakých okolností byla uzavřena dohoda stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení o výstavbě rodinného domu a vzniku podílového spoluvlastnictví, a jaký byl obsah dohody, a aby k tomu nabídla důkaz. To stěžovatelka učinila, když vše detailně popsala v písemném doplnění svých skutkových tvrzení (ze dne 30. 10. 2015) a navrhla svoji účastnickou výpověď a svědeckou výpověď své matky, avšak krajský soud tyto důkazy neprovedl, ani neprovedl důkazy k platnosti dodavatelské smlouvy navrhované u městského soudu, aniž by to řádně odůvodnil. Tím rovněž došlo k porušení principu spravedlivého procesu, neboť formulace krajského soudu, že stěžovatelka a její matka k obsahu uvedených tvrzení stěžovatelky v podstatě vypovídaly, je vágní a v rozporu s povinností soudu řádně odůvodnit neprovedení navrhovaných důkazů, resp. jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Přitom právě tyto navržené důkazy byly stěžejní pro prokázání, zda stěžovatelka a vedlejší účastník řízení uzavřeli nějakou dohodu o založení spoluvlastnictví k předmětnému domu dříve, než byla stěžovatelka přizvána za stavebníka dohodou ze dne 6. 5. 2004.
7. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že její dovolání bylo odmítnuto chybně. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3610/2014), s nimiž napadená rozhodnutí podle stěžovatelky nekorespondují. S odkazem na nálezy Ústavního soudu (ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96, ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10, ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3465/12 a ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3726/11) se tak domnívá, že již z tohoto důvodu měla být přípustnost dovolání založena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, k čemuž si vyžádal a prostudoval spisový materiál ve věci sp. zn. 55 C 28/2007, vyžádaný od městského soudu. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Předně je nutno uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svá stanoviska, která uplatnila v řízení před obecnými soudy (nedostatečné zjištění skutkového stavu, nesprávné vyhodnocení provedených důkazů). Ústavní soud má za to, že tyto námitky nemají ústavněprávní relevanci. Stěžejní závěr městského soudu i krajského soudu, že stěžovatelka neprokázala spoluvlastnictví k předmětnému domu (resp. že nebyla prokázána ani ústní dohoda o založení podílového spoluvlastnictví ke stavbě předmětného domu), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu, k němuž soudy dospěly na základě rozsáhlého dokazování. Ústavní soud má za to, že přijaté právní závěry obecných soudů nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti v převážné části směřuje k přehodnocení těchto závěrů, k tomu však Ústavní soud povolán není.
12. Nelze ani přisvědčit námitce stěžovatelky, že došlo k porušení procesních pravidel v řízení před krajským soudem, když bylo odmítnuto provedení jí navržených důkazů. Ústavní soud má za to, že stěžovatelce byl za účelem prokázání spoluvlastnictví k předmětnému domu poskytnut potřebný prostor, když byla krajským soudem vyzvána k doplnění a prokázání tvrzení ohledně uzavření dohody o společné výstavbě a spoluvlastnictví předmětného domu. Rozhodnutí krajského soudu o tom, že nebude z důvodu nadbytečnosti provádět důkazy stěžovatelkou navržené po poučení v odvolacím řízení, nelze považovat - s ohledem na jejich charakter (opakovaná účastnická výpověď stěžovatelky a opakovaná svědecká výpověď stěžovatelčiny matky) a na dosavadní průběh dokazování a skutkový stav z něj vyplývající - za neadekvátní. Ve shodě se závěrem Nejvyššího soudu, zaujatém v napadeném usnesení, nelze za opodstatněnou považovat ani námitku stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.
13. V rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na přístup k soudu v tom, že její dovolání bylo shledáno nepřípustným. V tomto ohledu je však nutno konstatovat, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně a srozumitelně vyjevil, proč stěžovatelkou uváděné důvody nezakládají přípustnost dovolání. Stěžovatelkou poukazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodporují její námitku, že bylo rozhodováno v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. To s ohledem na zjištěný skutkový stav v tomto případě, kdy nebyla prokázána existence dohody o společné výstavbě a z toho plynoucího podílového spoluvlastnictví ke stavbě předmětného domu (předcházející okamžiku vzniku domu jako věci v právním smyslu), kdy k provedení stavby došlo na základě smlouvy o díle, na jejímž základě vznikl právní vztah pouze mezi vedlejším účastníkem a zhotovitelem (nikoli svépomocí), a kdy bylo vedle toho zjištěno, že stěžovatelka se na samotné výstavbě domu konkrétně nepodílela. Odkazy stěžovatelky na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, které akcentují povinnost obecných soudů respektovat závazná rozhodnutí Ústavního soudu, resp. Nejvyššího soudu, tak rovněž nejsou relevantní.
14. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu se základními právy podle hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu