ECLI:CZ:US:2017:3.US.836.17.1
sp. zn. III. ÚS 836/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, sídlem nám. Žižkovo nám. 39/2, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2017 č. j. 14 Co 20/2017-456, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a S. H., I. Ř. a A. H., t. č. ve věznici Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, a to z důvodu porušení čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka podala s prvním vedlejším účastníkem (jejím manželem) návrh na svěření nezletilého N. (dále jen "nezletilý"), syna druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka, do pěstounské péče, spojený s návrhem na nařízení předběžného opatření o svěření nezletilého dočasně do jejich péče a stanovení rodičům nezletilého výživného. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 11. 2016 č. j. 0 P 239/2007-426, návrh zamítl, a to s odkazem na §881 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
3. K odvolání třetího vedlejšího účastníka změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 14 Co 20/2017-456 prvostupňové rozhodnutí tak, že nezletilého předběžně odevzdal do péče stěžovatelky, a rodičům nezletilého nestanovil povinnost platit na něj výživné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadené usnesení krajského soudu neodpovídá skutečným poměrům, které se od prvostupňového usnesení změnily. Uvedla, že nezletilý pobýval u stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka od listopadu 2016 do začátku ledna 2017, oba o něj pečovali, avšak poté se situace změnila a nezletilý již u nich nebydlí. Od počátku byla jejich péče o nezletilého narušována druhou vedlejší účastnicí, ke které se nezletilý výsledně i přestěhoval. Výchova nezletilého je podle stěžovatelky nezvladatelná z důvodu špatného výchovného vlivu druhé vedlejší účastnice (matky); stěžovatelka ztratila (spolu s prvním vedlejším účastníkem) o výchovu nezletilého zájem (navzdory tomu, že již dlouhodobě pečují o bratra nezletilého).
5. Stěžovatelka má v důsledku toho za to, že nemůže být podrobena "nuceným pracím nebo službám", resp. "zajišťováním péče o třetí osobu".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, resp. zda nepředstavuje takový excesivní zásah do základních práv a svobod, jenž si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), a usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13 a ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13; obě usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu při vydání napadeného usnesení.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo a že napadené usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí. Podle Ústavního soudu byl krajský soud ve věci příslušný a vycházel z relevantních ustanovení právních předpisů, při jejichž interpretaci a aplikaci se nedopustil protiústavního excesu; napadené usnesení je rovněž přehledně a srozumitelně odůvodněno (je plně přezkoumatelné).
12. Stěžovatelka ve své podstatě nezpochybňuje samotné věcné závěry krajského soudu, nýbrž namítá, že v mezidobí (v době mezi vydáním usnesení okresního soudu a krajského soudu) se poměry změnily. Nijak nevyvrací poukaz krajského soudu na to, že podle zákona při přezkumu vycházel ze skutkového stavu, jenž tu byl v době rozhodování okresního soudu. Zjištěné skutkové okolnosti, které podle krajského soudu zjevně odůvodňovaly předběžné svěření nezletilého soudem do péče navrhovatelů či jednoho z nich (resp. vyhovění návrhu), jsou přitom v napadeném usnesení dostatečně vyloženy (druhá vedlejší účastnice nezletilého opustila a přenechala péči na stěžovatelce a prvním vedlejším účastníkovi, třetí vedlejší účastník se nacházel ve vězeňském zařízení, běžné záležitosti nezletilého a jeho zastupování v těchto věcech nikdo nezajišťoval, nemožnost či nezájem rodičů pečovat o nezletilého nebyla jen krátkodobého charakteru, stěžovatelka byla osobou blízkou nezletilému a jako osoba v domácnosti se mohla péči o nezletilého věnovat). O nucenou péči stěžovatelky současně nešlo, neboť to byla právě stěžovatelka, kdo spolu s prvním vedlejším účastníkem podali návrh na vydání předběžného opatření daného charakteru, a jejich návrhu bylo vyhověno (k odvolání podanému třetím vedlejším účastníkem se stěžovatelka nevyjádřila). Jinými slovy, dochází-li v opatrovnických věcech ke změnám poměrů, jež by případně měly (mohly) odůvodnit odlišnou úpravu (nové rozhodnutí), lze podat nový návrh a není to Ústavní soud, který by byl povolán k tomu, aby v první instanci prováděl skutková zjištění a tato následně právně (v rovině běžného zákona) hodnotil.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu