ECLI:CZ:US:2017:3.US.92.17.1
sp. zn. III. ÚS 92/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Ambrožova 297/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2016 sp. zn. 5 To 434/2016, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. září 2016 sp. zn. 9 T 289/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2016 sp. zn. 8 Tdo 632/2016, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2015 sp. zn. 5 To 420/2015 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. září 2015 sp. zn. 9 T 289/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (srov. str. 4 ústavní stížnosti).
2. V původním řízení Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 9 T 289/2014 stěžovatele uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. 5 To 420/2015 odvolání stěžovatele podané proti citovanému rozsudku městského soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 8 Tdo 632/2016 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl coby podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
5. Městský soud usnesením ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 9 T 289/2014 stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
6. Krajský soud usnesením ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 5 To 434/2016 instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále jeho argumentaci v jednotlivostech rozšířil.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, za něž pokládá především obsah odborného vyjádření zaměstnance Dopravního podniku města Brna, a. s., Miroslava Šudáka, pracujícího na odboru kontrol, oddělení vnitřní kontroly, který konstatoval, že zjistil závažné vady při zajištění informací ze záznamového zařízení (datové jednotky MESIT - typ TT62), které bylo v době dopravní nehody instalováno v autobusu a představovalo východisko pro zpracování znaleckého posudku Ing. Jiřího Meduny. Znalec si vyžádal pouze některé informace a vycházel pouze z grafů "dlouhého záznamu", z hlediska rozhodných údajů zkreslených. Údajná prodleva v trvání tří vteřin mezi zavřením dveří autobusu a jeho rozjetím, se kterou znalec kalkuloval, neodpovídá skutečnému stavu věci (časové posloupnosti operací vozidla) a je důsledkem nesprávné interpretace údajů dostupných z grafu. Obrazové ztvárnění informací je nepřesné, a proto odtud se podávající údaje mohou být hodnoceny nesprávně. Znalec Ing. Jiří Meduna, dovozuje dále stěžovatel, vycházel z neúplné a omezené varianty záznamu, jím vyhotovený posudek je nekompletní a dílem nesprávný, přičemž nové informace, které v původním řízení nebyly známy, vyvracejí výpověď poškozené, kterou se patří považovat za krajně nevěrohodnou. Stěžovatel též připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se svévolné aplikace normy "podústavního" práva (obecnými) soudy, otázky procesní situace tzv. opomenutého důkazu a hodnocení znaleckého posudku soudem, jakož i zásad presumpce neviny a in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů projednání návrhu.
9. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Tento procesní prostředek v původním řízení představovalo dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 8 Tdo 632/2016 odmítl (srov. bod 4.); usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 2. 8. 2016 (na rozhodnutí odkazuje rovněž usnesení městského soudu ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 9 T 289/2014).
11. Jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 10. 1. 2017, stalo se tak v části směřující proti rozhodnutím vydaným v původním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 8 Tdo 632/2016, usnesení krajského soudu ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. 5 To 420/2015 a rozsudku městského soudu ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 9 T 289/2014) zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout.
12. Posledním procesním prostředkem byla ve věci návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení instanční stížnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 22. 1. 2016 s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Uvedené usnesení stěžovatel převzal dne 10. 11. 2016.
13. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesením vydaným v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení (tj. usnesení krajského soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 5 To 434/2016 a usnesení městského soudu ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 9 T 289/2014) byla podána včas (dne 10. 1. 2017) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v jejích shora specifikovaných částech (tj. v částech, kde není opožděná, srov. §42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 90 a 92 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "podústavního práva" ze strany soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
16. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány už v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
18. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
19. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
20. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku závěrů stran průběhu úrazového děje a skutečností jemu bezprostředně předcházejících, podaných v původním řízení, která měla představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.
21. Není důvod jakkoli zpochybňovat úsudek soudů o důsledcích toho, že předložené odborné vyjádření zabývající se údaji ze záznamových zařízení ve vozidlu se vztahuje výlučně k otázce, zda - respektive kdy - došlo ke stisknutí tzv. poptávkové signalizace k řidiči a jak dlouho byly dveře autobusu na zastávce otevřené (údaj znalce podaný v původním řízení, že šlo o dobu pěti vteřin, autor vyjádření oponuje ve prospěch úsudku, že dveře zůstaly otevřené o dvě vteřiny déle), nikoli k závěru určujícímu pro výsledek původního řízení, a sice úsudku, že stěžovatel coby řidič prostředku městské hromadné dopravy nesplnil svoji povinnost při "stanicování" vozidla a rozjel se s ním bez toho, že by si ověřil, zda z autobusu nevystupuje cestující. (Soudy v původním řízení zjistily, že dopravní podnik používá autobusy konstrukčně řešené tak, že nebrání rozjezdu při nedovřených dveřích, avšak v případě, že dojde k přivření cestujícího nebo jakéhokoli předmětu do dveří, lze jej pomocí zpětného zrcátka spatřit v blízkém okolí dveří při rozjezdu autobusu, a to i v případě, že osoba leží vedle vozidla. V takovém případě je povinností řidiče okamžitě zastavit a jít zkontrolovat situaci.) Z vyjádření se odvíjející výhrady stěžovatele podle soudů míjí prostor, jenž byl v řízení o návrhu na povolení obnovy rozhodný.
22. Obsahovým těžištěm jeho argumentace tak jsou toliko výhrady proti způsobu vedení jeho původního procesu a zde dosaženým dílčím závěrům, které však pro výsledek původního řízení směrodatné nebyly; relevantní tudíž z hlediska předmětu řízení obnovovacího podle ustanovení §282 a násl. tr. řádu být nemohou.
23. Dlužno zaznamenat, že stěžovatel sice dovozuje, že si znalec některé informace nevyžádal, avšak neuvádí, jaké okolnosti bránily podrobit podaný posudek reviznímu posouzení v původním řízení (možnost rozšíření dokazování dalšími znaleckými posudky či odbornými vyjádřeními byla soudům známa).
24. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.
25. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14). Řečené se uplatní ve vztahu k dalším tvrzením, která stěžovatel v návrhu na povolení obnovy předestřel stran průběhu inkriminovaného skutku.
26. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry městského soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
27. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.
28. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani se stěžovatelem - převážně jen v obecné rovině připomínanou - judikaturou Ústavního soudu.
29. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu