ECLI:CZ:US:2017:4.US.1008.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1008/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci společného návrhu stěžovatele A) Ing. Františka Kellnera a B) Róberta Pagáče, oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmannova 1031, 697 01 Kyjov, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. března 2016 č. j. 10 C 120/2010-272, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníka řízení, a Ministerstva spravedlnosti České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. března 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelé jsou účastníky řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci ve věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 120/2010. Napadeným rozhodnutím nebyl připuštěn návrh vedlejšího účastníka ze dne 15. 2. 2016 na rozšíření žalobního návrhu ve znění: "Žalovaný je povinen zaplatit žalobci za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce částku 20.000.000,- USD jako vzniklou škodu."
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí vždy zjišťovat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o Ústavním soudu"). V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť návrh není přípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatelů, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatelé již vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jejich ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelů dosud nebylo v obecném soudnictví pravomocně rozhodnuto v meritu věci. Z obsahu napadeného rozhodnutí ani z obsahu ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, zda a s jakým výsledkem proběhlo "další řízení" u žalovaného a vedlejšího účastníka. Napadené rozhodnutí je jen procesního charakteru a zabývá se návrhem vedlejšího účastníka na rozšíření žalobního návrhu. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud pokládat za splněný předpoklad, že civilní řízení je ukončeno pravomocným rozhodnutím v materiálním slova smyslu. Ústavní stížnost je tudíž předčasná.
K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelé mají, resp. budou mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se mohou s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, budou-li i nadále přesvědčeni, že k tomu mají důvody.
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že změna žaloby je změnou předmětu řízení. Za předmět řízení je teorií označován procesní nárok, který je definován výlučně na základě prvků procesní povahy. Rozeznáváme předmět a základ procesního nároku (viz Macur J.: Právo procesní a právo hmotné, Brno 1996, str. 45). Předmětem procesního nároku je žalobní návrh, petit, jenž je uveden v žalobě. Za základ procesního nároku označujeme skutková tvrzení, jimiž žalobce žalobní návrh odůvodňuje. Žalobu lze měnit pouze za řízení, tj. od jeho zahájení do vyhlášení konečného rozhodnutí. Ke změně žaloby je oprávněn žalobce, resp. žalovaný, týká-li se změna žaloby navzájem (§97 o. s. ř.). Není přípustné, aby žalobu měnil vedlejší účastník; dispozice s předmětem řízení (ale ani s řízením) mu nepřísluší [viz Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 1116].
Ústavní stížností napadené rozhodnutí soudu, kterým nebyl připuštěn návrh na změnu žaloby vedlejším účastníkem, je v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a nelze je považovat za protiústavní.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh předčasně podaný a tudíž nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj