ECLI:CZ:US:2017:4.US.1014.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1014/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Š. M., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016 č. j. 16 Co 394/2015-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení porušuje její základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka uvádí zásah do práva na respektování rodinného života zajištěného ustanovením čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení se zákazem oddělovat děti od rodičů proti jejich vůli z důvodu jejich zdravotního postižení, jak plyne z ustanovení čl. 23 odst. 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která byla publikována pod číslem 10/2010 Sb.m.s. (dále jen "Úmluva") a povinností státu poskytnout zdravotně postiženému rodiči podporu dle ustanovení čl. 23 odst. 2 in fine Úmluvy. Dále stěžovatelka uvádí, že došlo k zásahu do práva na rovné zacházení zaručeného ustanovením čl. 3 Listiny, vystupujícího v podobě tzv. akcesorické rovnosti, které se projevuje v zásahu do již zmíněného práva na respektování rodinného života a práva na výchovu svých dětí, jak je zaručeno ustanovením čl. 32 odst. 4 Listiny. V této souvislosti se stěžovatelka také domnívá, že došlo k její diskriminaci z důvodu jejího zdravotního postižení.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 29. 4. 2014 byla nezletilá dcera stěžovatelky svěřena do péče prababičky a otci a matce byla stanovena povinnost platit na její výživu. Prababička, jakož následně i strýc nezletilé, podali žádost o její svěření do pěstounské péče. Dne 5. 10. 2015 podala stěžovatelka návrh na svěření nezletilé dcery zpět do své péče. Ve své žádosti uvedla, že zabezpečila prostředí pro výchovu dcery a zdravotní postižení jí v péči nebrání. Vzhledem k tomu, že prababička vzala svůj návrh zpět, městský soud usnesením ze dne 22. 10. 2015 č. j. 0 P 98/2015-149 řízení o jejím návrhu na svěření nezletilé do její pěstounské péče zastavil (výrok I rozhodnutí). Současně, výrokem II, nařídil předběžné opatření, kterým stanovil stěžovatelce oprávnění stýkat se s nezletilou každý první víkend v měsíci od pátku od 14.00 hodin do neděle do 17.00 hodin s tím, že k předání a vrácení nezletilé dojde na nádraží Českých drah v Brně. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka usiluje o to, aby měla dceru v péči do budoucna, je vhodné zahájit tzv. navykací styk. V něm by si stěžovatelka mohla ověřit, zda i přes svůj zdravotní stav péči zvládá.
Proti výroku II usnesení soudu prvního stupně podala odvolání prababička a kolizní opatrovník nezletilé. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu změnil tak, že se předběžné opatření nenařizuje. V odůvodnění uvedl, že závěry soudu prvního stupně o nutnosti zahájit navykací styk považuje za předčasné a necitlivé k nezletilé. Dle jeho mínění nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů stěžovatelky a její nezletilé dcery. Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že dostatečně nezjišťoval případné snahy upravit styk s dcerou jiným způsobem, zejména dohodou mezi stěžovatelkou a prababičkou a nezabýval se aktuálním zdravotním stavem stěžovatelky z hlediska možnosti zvládnout péči o dítě. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně také nezabýval dalšími případnými obtížemi plynoucími z toho, že stěžovatelka žije v Praze a nezletilá dcera v Mikulově. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatelka neprokázala potřebu zatímní úpravy poměrů a nejsou proto splněny podmínky pro vydání předběžného opatření ve smyslu ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že si je vědoma rezervovaného přístupu Ústavního soudu k posuzování předběžných opatření. Současně však dodává, že v tomto případě se jedná o zásah do rodinného života, konkrétně práva rodiče a dítěte být spolu a těšit se ze vzájemné společnosti. V těchto případech - stejně jako v projednávaném případě - je čas rozhodujícím činitelem, neboť i v krátkém časovém úseku může dojít k nenapravitelným změnám, které poškozují rodinný život účastníků. Proto je stěžovatelka přesvědčena, že je zde důvod pro zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka se snaží o znovusjednocení rodiny a je přesvědčena, že takový postup je v zájmu dítěte. K tomuto účelu bylo zaměřeno i předběžné opatření, které mělo za cíl postupně vytvořit prostředí pro následný společný život stěžovatelky a její dcery. Předběžné opatření nařízené soudem prvního stupně, které zavádělo navykací styk, bylo dle názoru stěžovatelky pozitivním opatřením, které realizovalo povinnost státu napomáhat sjednocování rodiny, jak plyne ze shora uvedených ustanovení Úmluvy. Předběžné opatření bylo dle jejího mínění právě tím aktem, kterým soudy dotvářejí objektivní právo a pomáhají tím realizovat povinnost státu zabezpečit ústavně zaručená práva. Bez toho, aby si stěžovatelka a nezletilá dcera na sebe postupně zvykaly a zjišťovaly, zda je společný život možný, je dle názoru stěžovatelky jen obtížně představitelné, že soud bude mít dostatek podkladů pro meritorní rozhodnutí o jejím návrhu na svěření dcery do její péče.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že jedním z důvodů, pro který krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením bez náhrady zrušil předběžné opatření, je její zdravotní stav. Stěžovatelka svůj stav nepopírá, avšak současně trvá na tom, že je schopna se o dceru dostatečně postarat. Nadto, stěžovatelka zdůrazňuje povinnost státu plynoucí ze shora zmíněného ustanovení čl. 23 odst. 2 Úmluvy poskytnout osobám se zdravotním postižením služby, asistenci či poradenství tak, aby nebyly nijak omezovány na svých rodičovských právech. Podle stěžovatelky tak krajský soud zhatil úsilí, které mělo ústit v převzetí nezletilé do její péče. Tím měl nejen porušit její právo na respektování rodinného života, ale přispěl i k její diskriminaci z důvodu jejího zdravotního postižení.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud skutečně zastává rezervovaný postoj k rušení rozhodnutí procesní povahy, včetně rozhodnutí o uložení předběžných opatření. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takové rozhodování, včetně hodnocení naplnění zákonem stanovených podmínek je především v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom toho, že i v těchto případech může dojít k zásahu do základních práv a svobod. Předběžným opatřením však dochází pouze k dočasnému zásahu do subjektivních práv případně povinností. Navíc, jejich úprava může být v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených osob zrušena či upravena. Ústavní soud je proto z hlediska ústavněprávního zdrženlivý k přehodnocování názoru obecných soudů o důvodnosti takového návrhu. Ústavní soud má pravomoc pouze ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve výjimečných případech (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3391/16 ze dne 25. 10. 2016). Toto setrvalé stanovisko Ústavního soudu lze mutatis mutandis vztáhnout také na rozhodnutí, kterým se předběžné opatření nenařizuje. Ústavní soud si je rovněž vědom významu práva na rodinný život, jak konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu skutečnosti, které by představovaly zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nedomnívá se ani, že by dominantním, či dokonce výlučným, motivem pro zrušení předběžného opatření bylo zdravotní postižení stěžovatelky. Nelze však pominout, že se jedná o skutečnost, kterou je nepochybně nutno vzít v úvahu, stejně jako další relevantní skutečnosti - vždy však s příklonem k plnému respektování všech práv spojených s rodinným životem a přihlédnutím k povinnostem státu stanoveným Úmluvou a Listinou. Z odůvodnění krajského soudu plyne, že zdravotní postižení nebylo soudem považováno za bariéru, která by vyučovala schopnost stěžovatelky o svou dceru pečovat. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatelky, že byla z důvodu svého zdravotního stavu diskriminována. Krajský soud zde spíš zastává rezervovaný postoj ke státním zásahům do rodinného života. V těchto případech by jakékoli rozhodnutí, včetně rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, mělo být krajním prostředkem k řešení situace. Akt veřejné moci podpořený sankcí, hrozbami a vynucováním, který má direktivní povahu, není nejvhodnějším nástrojem pro řešení tak spletitých a intimních situací, které jsou spojeny s rodinným životem. Jednoduchým zákrokem státu mohou být rodinné vazby vážně, či dokonce trvale, poškozeny. Stát by proto měl být v těchto případech velmi obezřetný. Limity zásahů státu do rodinného života uvedené ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 nelze vnímat jen jako specifické, ale také jako obecné principy charakterizující roli státu v soukromém životě lidí. Současně je však zcela vyloučeno, aby se tím stát zbavoval své povinnosti poskytovat pomoc a ochranu, jak plyne z ústavního pořádku České republiky, případně jejích mezinárodních závazků. Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že existuje šance na to, že se prababička se stěžovatelkou na úpravě styku s nezletilou mohou domluvit. Striktně to není popřeno ani v ústavní stížnosti. Tento způsob řešení by byl mnohem vhodnější než zásah veřejné moci a s mnohem větším respektem k rodinným vztahům v rodině stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu