ECLI:CZ:US:2017:4.US.1049.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1049/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Š. S., zastoupeného JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 161/42, Mariánské Lázně, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 12 Co 177/2016 a návrhu na odklad vykonatelnosti výroku V. a VI. napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4. Listiny 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 37 odst. 3 (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného ve věci péče o nezletilého syna. Rovněž požaduje odklad vykonatelnosti výroku V. a VI. napadeného rozhodnutí (patrně míněn výrok III. napadeného rozhodnutí, kterým byly změněny výroky V. a VI. soudu prvního stupně o výši a nedoplatku výživného).
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím krajského soudu (spolu s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 2. 2016 č. j. 17 Nc 85/2008-2008) nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na změnu předchozí úpravy péče o nezletilého syna tak, aby byl svěřen do jeho péče či do střídavé péče rodičů. Dále byl upraven styk otce s nezletilým na každou lichou sobotu v době od 13 do 18 hodin a o vánocích, bylo rozhodnuto o zvýšení výživného na 4 000 Kč měsíčně a rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit dlužné výživné.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že rozhodnutí soudu jsou založena na nedostatečně provedeném dokazování a převážně na listinných důkazech. Zdůrazňuje, že nebylo vyhověno jeho návrhu, aby byl nezletilý předvolán k soudu a vypovídal za přítomnosti obou rodičů ohledně jeho zájmu či nezájmu na styku s otcem. Nesouhlasí ani s výrazně zúženým rozsahem styku s nezletilým, který rozhodně není v zájmu syna. Stěžovatel dále nesouhlasí s výší stanoveného výživného a má za to, že v případě širšího rozsahu styku s nezletilým by mohl vyvážit finanční příspěvek osobní péčí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ se však nejedná. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatečného dokazování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně) vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěrům, podle nichž nejsou splněny podmínky pro změnu předchozího rozhodnutí, jímž byl nezletilý svěřen do péče matky. V péči matky o nezletilého nebyly zjištěny žádné závady, vztah nezletilého k ní znalec označil za pozitivní, a to na rozdíl od vztahu k otci, který je podle znaleckého posudku odmítavý. Nezletilý je dlouhodobě v péči psychologů a psychiatrů, jeho stav je podle lékařských zpráv způsoben napjatými vztahy mezi rodiči, dítě je léčeno pro úzkostnou poruchu vyvolanou a protahovanou situací v souvislosti s rozvodem a vázanou na návštěvy u otce. Názor nezletilého byl dostatečně průkazně zjištěn, přičemž s ohledem na jeho psychický stav nelze soudu vytýkat, že neprovedl jeho výslech přímo před soudem, aby maximálně šetřil jeho psychickou integritu. Krajský soud přihlédl k zhoršenému psychickému stavu nezletilého a k tomu, že dvanáctiletý syn je již rozumově natolik vyspělý, že je schopen vyjádřit svůj názor, který musí být respektován i při rozhodování o rozsahu styku s otcem. Znalec přitom doporučoval styk v minimálním rozsahu 1x měsíčně, avšak s ohledem na přání prarodičů ze strany otce byl styk upraven 1x za 14 dní, aby i oni měli možnost vnuka vídat.
Pokud jde o námitky týkající se výše výživného, Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí jejich volné úvahy závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž civilní soud je přitom povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06). Z připojených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování a oba soudy se řádně zabývaly všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí, přijatá v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nejsou v kolizi se zájmy nezletilého, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Současně bylo respektováno i přání nezletilého. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší meritorní závěry soudů přezkoumávat či dokonce přehodnocovat.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
S ohledem na závažné dopady rodinné situace, v níž se nezletilý nachází, však Ústavní soud považuje za nutné apelovat na oba rodiče, aby synovi vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí a aby je netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji. Vývoji nezletilého především nijak neprospívá dlouhý spor nejbližších osob, do nějž je zatahován, navíc doprovázený zatěžujícími odbornými vyšetřeními event. dalšími znaleckými posudky. V případě urovnání zásadního rodičovského konfliktu a méně důsledného trvání na prosazení stanoviska, o jehož správnosti jsou účastníci subjektivně přesvědčeni, lze předpokládat, že nezletilý bude sám vyhledávat možnost širšího či neformálního kontaktu a nenásilně si vytvoří zdravé rodinné vazby.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl shledán důvod pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu