ECLI:CZ:US:2017:4.US.1061.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1061/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, Věznice Mírov, P. O. Box 1, 789 53 Mírov, zastoupeného JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 18, 695 01 Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2016 č. j. 6 Tdo 1523/2016-80, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2016 č. j. 6 To 15/2016-2968, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. ledna 2016 č. j. 68 T 9/2015-2751, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a C) Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 6. dubna 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se S. P. ml. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a princip presumpce neviny ve smyslu článku 40 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. ledna 2016 č. j. 68 T 9/2015-2751 byli stěžovatel a jeho otec S. P. starší uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 odst. 1, 3 tr. zák. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému uložen trest propadnutí majetku.
2) Uvedeného trestného činu se měl obviněný, společně se svým otcem, dopustit tak, že po předchozí dohodě odebíral od R. B. potravinářský mimobilanční líh za cenu 66 Kč za litr (tedy za cenu nižší než samotná sazba spotřební daně z lihu), a to za účelem jeho dalšího prodeje či výroby lihovin. V období od roku 2004 do roku 2011 takto oba obvinění uskutečnili odběry potravinářského lihu, z něhož následně neodvedli spotřební daň v rozsahu nejméně 353 525 370 Kč, ačkoliv oba věděli, že jde o líh, který nebyl zdaněn spotřební daní, a který uváděli do volného daňového oběhu na území České republiky, aniž by vyrozuměli správce daně o vzniku daňové povinnosti.
3) Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. července 2016 č. j. 6 To 15/2016-2968 zamítl.
4) Proti usnesení odvolacího soudu následně podali oba obvinění dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. prosince 2016 č. j. 6 Tdo 1523/2016-80 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a uvádí argumenty, jež uváděl v průběhu odvolacího a dovolacího řízení (konkrétně namítá nesprávné právní posouzení skutku, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, posouzení výše škody).
Dále vznáší řadu, převážně skutkových, námitek, jimiž brojí proti údajným pochybením obecných soudů. Jednotlivé námitky lze shrnout takto:
Předně stěžovatel uvádí, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, resp. že jeho jednání obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zák. Stěžovatel je přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nebylo nijak prokázáno, že by se skutkový děj udál tak, jak je popsán ve výroku nalézacího soudu, resp. že by stěžovatel kdy převážel, či jakkoliv jinak nakládal s mimobilančním potravinářským lihem. Napadá průběh dokazování a výslech svědků (konkrétně svědka Antoniaziho a Doležela), resp. neprovedení výslechu dalších navrhovaných svědků (Ing. Fraňkové, Jana Machů, Tomáše a Marcely Urbanových, Mariána Ryšky a Jozefa Špilinka). V souvislosti s tímto argumentem odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/2016 (jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
V návaznosti na hodnocení provedených důkazů stěžovatel uvádí, že žádným z nich není usvědčován z trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu. Co se týče výše způsobené škody, existovaly dle stěžovatele v řízení v tomto směru dílčí pochybnosti, které bylo třeba vykládat v intencích principu in dubio pro reo v jeho prospěch, což však obecné soudy neučinily.
Stěžovatel dále poukazuje na existenci důvodných pochybností o jeho vině, přičemž obecným soudům vytýká, že na tyto pochybnosti nebraly náležitý zřetel, ačkoliv v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 měly v případě, kdy není dosaženo jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, rozhodnout ve prospěch pachatele. K tomu stěžovatel dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 4. června 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97.
V neposlední řadě stěžovatel brojí proti vadám odůvodnění soudních rozhodnutí, jež nebyla dle jeho názoru řádně, logicky a srozumitelně odůvodněna a odkazuje ne zcela logicky na odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 3884/13.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Podstatou ústavní stížnosti jsou obecně formulované skutkové námitky stěžovatele, spočívající v tom, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zák. V podstatě tak ústavní stížnost představuje pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, čímž stěžovatel Ústavní soud staví de facto do role další soudní instance. Taková pozice však neodpovídá postavení, jež Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy.
V souvislosti se skutkovými námitkami stěžovatele Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud ve světle svých judikatorních závěrů přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž žádné vady, pro které by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu, neshledal. Je třeba konstatovat, že obecné soudy přesvědčivě vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a svůj závěr o vině stěžovatele daným trestným činem zcela logicky, přesvědčivě a srozumitelně odůvodnily.
Ústavní soud musí konstatovat, že jednotlivým skutkovým závěrům obecných soudů, jež se následně staly podkladem pro jejich rozhodnutí o vině stěžovatele, resp. způsobu, jakým k nim obecné soudy dospěly, nelze ničeho vytknout. Nalézací soud v projednávané věci provedl rozsáhlé dokazování, přičemž závěr o vině stěžovatele se podává především ze svědeckých výpovědí svědků T. B. a Lubomíra Kaláče, jakož i z výpovědí dalších svědků, jimiž byla vyvrácena jednotlivá tvrzení stěžovatele, a z listinných důkazů (zvláště z evidencí o odběru mimobilančního lihu zajištěných u svědkyně Kristýny Mazurové a svědka Tomáše Pantlíka).
Za této situace bylo na obecných soudech, aby svá skutková zjištění bedlivě posoudily a následně skutkovým závěrům přiřadily odpovídající právní hodnocení. Ústavní soud konstatuje, že tyto úvahy obecných soudů jsou zcela logické, srozumitelné, přesvědčivé a přezkoumatelné a plně tak vyhovují požadavkům stanoveným §125 odst. 1 tr. řádu. Z tohoto důvodu nelze ani dospět k závěru, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich následným právním hodnocením je dán extrémní nesoulad, pro který by bylo třeba napadená rozhodnutí zrušit. Obecné soudy se též náležitě vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele a náležitě odůvodnily, proč neshledaly výslech stěžovatelem navrženého svědka Špilinka důvodným.
Ústavní soud nemohl přijmout námitku stěžovatele, dle níž v trestním řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.
Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele spočívající v údajném porušení principu in dubio pro reo. V situaci, kdy obecné soudy na základě řádné provedených a náležitě vyhodnocených důkazů (v tomto směru nemá Ústavní soud o průběhu trestního řízení ve věci stěžovatele žádné pochybnosti) dospěly k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly splněny podmínky pro uplatnění stěžovatelem namítaného principu. Je tomu tak jednoduše proto, že obecné soudy v tomto směru žádné pochybnosti neměly, jakkoliv stěžovatel tvrdí opak.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod stěžovatele, a nebyl tak dán důvod pro jeho případný kasační zásah, nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu