ECLI:CZ:US:2017:4.US.107.17.2
sp. zn. IV. ÚS 107/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 12 Co 214/2016-1172, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 3. 2016, č. j. 50 P 345/2013-1134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 50 P 345/2013-1134, návrh stěžovatele (otce) na změnu výchovy nezletilého dítěte (nařízení střídavé péče) a rozhodl o styku otce se synem. Své rozhodnutí obecný soud odůvodnil především tím, že nezletilý je dlouhodobým konfliktem rodičů znejišťován a potřebuje se identifikovat s jedním z nich; střídavá péče by mohla způsobovat další znejišťování dítěte, což by následně mohlo vést k neurotickému vývoji jeho osobnosti. Druhým vážným důvodem proti úspěšné střídavé péči pak je dlouhodobě nedostatečná, málo konstruktivní až konfliktní komunikace mezi rodiči. Nalézací soud uzavřel, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte, který musí být při rozhodování prioritním hlediskem. Styk otce s nezletilým obvodní soud upravil s ohledem na aktuální potřeby dítěte.
Městský soud v Praze rozhodnutí ohledně formy výchovy nezletilého potvrdil rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 12 Co 214/2016-1172; změnil výrok o styku - rozšířil jeho rozsah. Odvolací soud převzal výše uvedená zjištění soudu nalézacího a doplnil, že nezletilý opakovaně vyjevil přání neměnit dosavadní stav, který odpovídá jeho nejlepšímu zájmu, aby tak byla zachována stálost dosavadního výchovného prostředí, v němž se cítí jistě a bezpečně.
Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatel (otec) brání včasnou ústavní stížností; namítá neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2, do práva na výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy podle něj při rozhodování nerespektovaly nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 a porušily zásadu společné odpovědnosti rodičů za výchovu dítěte podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V tomto ohledu namítá také porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a zásah do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že matka odmítá střídavou péči a soudy ji svým přístupem v tomto postoji podporují. Tvrdí, že je to právě matka, kdo odmítá komunikovat se stěžovatelem, což soudy nedostatečně zohlednily a neoznačily viníka neuspokojivého stavu s patřičnými následky. V tomto postupu shledává rozpor s judikaturou Ústavního soudu (např. nález ze dne 23. 6. 2015. č. j. II. ÚS 3413/14, nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09, nebo nález ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15). Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly nejlepší zájem dítěte na péči obou rodičů, neboť nenařídily střídavou péči, která má být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, ačkoliv každý z rodičů je jí schopen. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje skutečnost, že odvolací soud učinil závěr o přání nezletilého setrvat u matky, aniž by k tomu provedl patřičný důkaz.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti označil jako navrhovatele i nezletilé dítě, za které z pozice zákonného zástupce jedná, avšak Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k povaze věci (kolizi zájmů) není stěžovatel oprávněn obracet se na něj za syna tímto způsobem. Za stěžovatele proto považuje pouze otce (stěžovatele).
Soudce zpravodaj, přestože se subjektivně necítil být podjatý, předložil z opatrnosti spis k rozhodnutí o (ne)vyloučení z projednávání a rozhodování podle §37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť zná pracovně stěžovatelku (matku nezletilého). O jeho podjatosti bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 107/17, tak, že soudce zpravodaj není vyloučen z projednání a rozhodování věci (více viz citované rozhodnutí).
Ústavní soud je dlouhodobě obezřetný při zasahování do řízení týkajících se péče soudu o nezletilé; především proto, že jde o specifické a citlivé případy vyžadující vysokou míru individualizace. V zásadě proto omezuje svůj přezkum na to, zda byla dodržena obecná ústavněprávní kritéria a požadavky pro rozhodnutí (mj.) o výchově nezletilých. V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud důvod přehodnotit skutkový a právní závěr obecných soudů o vhodnosti (nevhodnosti) střídavé péče. Jádro této činnosti leží na obecných soudech, které mají blíže k nezletilému dítěti, jehož se rozhodnutí týká (srovnej např. usnesení ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14), a Ústavní soud není povolán k tomu, aby jejich rozhodnutí v dalším stupni "přezkoumával", čehož se fakticky domáhá stěžovatel.
Řízení před obecnými soudy jako celek proběhlo ústavně souladným způsobem, byl proveden dostatek důkazů, stěžovatel měl zachovanou možnost vyjádřit se a jeho námitky byly odpovídajícím způsobem vypořádány. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasná, srozumitelná a logická; soudy se přitom dostatečně zabývaly nejlepším zájmem dítěte. Přezkoumávaná rozhodnutí jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť obecné soudy konkrétní situaci posuzovaly komplexně a zároveň s ohledem na specifika posuzovaného případu, což je hlavním požadavkem zmiňované judikatury. Závěry učiněné v jiných rozhodnutích nelze bez dalšího a automaticky aplikovat na posuzovanou věc (v této souvislosti lze odkázat zejména na precizní odůvodnění nalézacího soudu). V předchozím řízení byla důsledně zjišťována schopnost rodičů komunikovat a spolupracovat jako jeden z předpokladů fungující střídavé péče - rodiče ovšem dlouhodobě nejsou potřebné komunikace schopni. Nesplnění tohoto předpokladu ovšem zdaleka nebylo jediným a stěžejním důvodem, pro který soudy o střídavé péči nerozhodly. Ani námitka, že každý z rodičů je schopen řádné péče o syna, neobstojí, neboť sám nezletilý si přeje zůstat ve výlučné péči matky a podle znaleckého posudku (řádně zhodnoceného v souvislosti s jinými důkazy) není střídavá péče pro něj vhodnou formou výchovy. Konkrétně obecné soudy uvedly, že: "v případě jejího nařízení by hrozilo další znejišťování nezletilého, což by následně mohlo vést k neurotickému vývoji jeho osobnosti." Až kombinace těchto tří důvodů vedla v souhrnu k zamítnutí střídavé péče; jednotlivé důvody nelze posuzovat izolovaně, jak činí stěžovatel.
Dále v ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřípustné upřednostnění výlučné péče matky před střídavou péčí obou rodičů. Ústavní soud ani v tomto ohledu nemůže na argumentaci stěžovatele přistoupit. Obecné soudy se precizně vypořádaly s odůvodněním svého závěru o nevhodnosti střídavé péče, zabývaly se všemi podstatnými předpoklady pro její nařízení a předvídatelným způsobem dospěly k závěru, že ji nelze "nařídit" - v takovém postupu nelze spatřovat upřednostnění matky před otcem, ale především zohlednění nejlepšího zájmu dítěte.
Soudy nezatížily svá rozhodnutí ani nepřípustnou svévolí spočívající ve vyvození skutkových a právních závěrů, které by neměly oporu v provedeném dokazování. Konkrétní zjištění o přání nezletilého zůstat v péči matky vyplynulo z provedeného znaleckého posudku, zhodnoceného v duchu zásady volného hodnocení důkazů s důkazy ostatními: "Nezletilý opakovaně vyjevil přání neměnit dosavadní stav, jeho názor je třeba vzít v potaz, a je odpovídající jeho nejlepšímu zájmu, aby byla zachována stálost dosavadního výchovného prostředí, v němž se cítí jistě a bezpečně. (...) nezletilý podle závěru znalkyně respektuje oba rodiče."
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu