ECLI:CZ:US:2017:4.US.1078.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1078/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Marka Franka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Český Krumlov se sídlem Tovární 197, 381 01 Český Krumlov, zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 52, 370 04 České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2016 č. j. 48 EXE 1703/2015-46 sp. zn. 125 EX 559/15, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Města Vyšší Brod a 2) Miroslava Trana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel (dále rovněž "soudní exekutor") napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Okresní soud v Českých Budějovicích v exekuční věci oprávněného města Vyšší Brod proti povinnému Miroslavu Tranovi rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2016 č. j. 48 EXE 1703/2015-46 o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem JUDr. Markem Frankem, Exekutorský úřad Český Krumlov ze dne 14. 12. 2015 č. j. 125 EX 559/15-44 tak, že změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce s tím, že "další náklady soudního exekutora činí 0,- Kč".
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především nesouhlasí se závěrem exekučního soudu, že námitky povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 12. 2015 č. j. 125 EX 559/15-44 byly podány včas.
Stěžovatel tvrdí, že příkaz k úhradě nákladů exekuce zaslal právnímu zástupci povinného, JUDr. Jiřímu Pánkovi, advokátovi prostřednictvím datové schránky dne 14. 12. 2015 v 18:05:22. Z doručenky odeslané zprávy obsahující příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 12. 2015, která byla právnímu zástupci povinného doručena na základě tzv. fikce doručení ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "zákon č. 300/2008 Sb.") je zřejmé, že právnímu zástupci povinného byla doručena 10. dnem od dodání zprávy, tedy dne 24. 12. 2015 v 18:05:22. Podle ustanovení §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) v platném znění mohl povinný podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce do 8 dnů od jeho doručení. Námitky podal právní zástupce povinného elektronicky, přičemž ty byly doručeny do podatelny soudního exekutora dne 5. 1. 2016, tedy nikoli včas. Na tuto skutečnost upozornil stěžovatel okresní soud současně s předložením námitek povinného. Okresní soud sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že námitky povinného byly podány včas, nereagoval však již na informaci stěžovatele o jejich opožděnosti, ani nijak nevysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o jejich včasnosti. Tím prý je napadené rozhodnutí nepřesvědčivé a neúplné, což je v rozporu nejen s požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, ale rovněž s požadavky spravedlivého procesu.
Stěžovatel upozorňuje na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v jeho rozsudku ze dne 16. 5. 2013 č. j. 5 Afs 76/2012-28 z nichž vyplývá, že v případě doručování do datových schránek fikcí ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. se na počítání 10 denní lhůty nevztahuje pravidlo uvedené v ustanovení §33 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Jinak řečeno, připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu (sobotu, neděli nebo svátek) nepovažuje se za konec lhůty až první následující pracovní den, ale právě jen poslední den desetidenní lhůty bez ohledu na to, jestli připadl na svátek, jako tomu bylo v projednávané věci. Podle názoru stěžovatele se tak lhůta k podání námitek počala odvíjet ode dne 25. 12. 2015 a skončila dnem 4. 1. 2016, neboť poslední den osmidenní lhůty by připadl na den 1. 1. 2016 a nejbližší pracovní den byl až 4. 1. 2016. Jestliže však námitky právní zástupce povinného doručil do elektronické podatelny stěžovatele až dne 5. 1. 2016, šlo prý o námitky opožděně podané. Opačný výklad, který v projednávané věci zřejmě zaujal okresní soud, je podle názoru stěžovatele zjevně výkladem extrémním, který odporuje jak právnímu předpisu, tak i skutkovým zjištěním.
IV.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s ohledem na obsah námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu České republiky -povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud v projednávané věci se nedopustil protiústavního excesu, jestliže dospěl k závěru, že námitky podané právním zástupcem povinného byly včasné.
Je třeba připomenout, že zákon č. 300/2008 Sb. stanoví v §17 odst. 3, odst. 4 pravidla, za nichž dochází k doručení dokumentů, dodaných do datové schránky (resp. v dané věci i do elektronické podatelny stěžovatele). Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 5 Afs 76/2012-28, jehož se stěžovatel dovolává, se týká daňového řízení a doručování do datových schránek ve vztahu k lhůtám uvedeným ve správním řádu. O nic takového však v projednávané věci nejde. Aplikace závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v nyní posuzované věci nepřípadná a odporující platné judikatuře (viz např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2013 sp. zn. 11 Co 393/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 93/2012). Nevhodnost aplikace závěrů, vyslovených v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, na nyní posuzovaný případ vyplývá též z porovnání osmidenní lhůty k podání námitek, jejíž zkrácení, v projednávané věci o několik dnů vánočních svátků, by nepochybně znemožnilo řádnou procesní obranu formou podaných námitek a dvouměsíční lhůty k podání žaloby ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. Nepoměr těchto lhůt je zcela zřejmý.
Obiter dictum lze poukázat na dlouhodobou judikaturu Ústavního soudu, týkající se ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, k němuž Ústavní soud přistupuje krajně zdrženlivě. Zastává totiž názor, že rozhodování o nákladech řízení (včetně nákladů exekučního řízení) je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné. V posuzovaném případě nebyly žádné důvody pro odchýlení se od těchto pravidel shledány.
Podrobnější argumentace, z níž Ústavní soud konstantně vychází při rozhodování o nákladech řízení, je obsažena např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 457/05, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS (http://nalus.usoud.cz); na odůvodnění těchto judikátů je možno odkázat i v této věci.
Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu