ECLI:CZ:US:2017:4.US.109.17.1
sp. zn. IV. ÚS 109/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marka Velikého, t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Josefem Douchou, advokátem, se sídlem Rovná 280, 252 50 Vestec, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016 č. j. 14 To 399/2016-26 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 1. prosince 2016 č. j. 4 Nt 911/2016-13, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel je trestně stíhán jako spoluobviněný pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a pro pokus téhož trestného činu. Trestné činnosti se měl dopustit tím, že vylákal dodání velkého množství alkoholických nápojů, za něž nezaplatil, čímž vznikla společnosti S &V STOCK s. r. o. přímá škoda ve výši 1.778.098 Kč, škoda v pokusu byla vyčíslena na částku 1.734.098 Kč.
Obviněný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne
1. prosince 2016 sp. zn. 4 Nt 911/2016 z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
Proti rozhodnutí okresního soudu podal obviněný stížnost, o které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. prosince 2016 č. j. 14 To 399/2016-26 rozhodl tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
IV.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, neboť se domnívá, že jeho základní práva měla být porušena jeho vzetím do vazby bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout, nebo se v průběhu trestního stíhání ukrývat. Obecné soudy podle něj svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, nevypořádaly se řádně s argumenty, kterými zpochybnil vznik vazebních důvodů, a rovněž nevěnovaly dostatečnou pozornost možnému přijetí opatření nahrazujících vazbu. Své závěry o naplnění vazebních důvodů prý soudy neopřely o konkrétní skutečnosti, které by zakládaly opodstatněnou obavu z toho, že stěžovatel uprchne, nebo se bude skrývat.
K důvodům vazby útěkové stěžovatel uvádí zejména to, že není stíhán pro trestný čin, kde by mu hrozilo uložení vysokého trestu, argumentuje rozhodnutími Ústavního soudu a shrnuje, že obviněný nemůže být vzat do tzv. útěkové vazby z důvodu hrozby vysokého trestu pro jinou trestnou činnost, než pro niž je aktuálně stíhán. Dále namítá, že jeho totožnost je známa, na Slovensku má trvalé bydliště, tedy neexistují další konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly, že by byl dán vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu.
Podle jeho názoru bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].
V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.
Všechna tato zákonná pravidla byla v posuzované věci dodržena.
Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby a nepřijetí slibu obviněného, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné ústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Vazební soudy správně konstatovaly, že nenastaly skutečnosti, které by rozptýlily obavy soudů o možnosti nahradit vazbu jiným opatřením či propustit obviněného z vazby, neboť je obviněn z trestné činnosti závažné, je proti němu vedeno několik trestních stíhání, jde o občana Slovenské republiky bez vztahů k České republice a místu Praha, neboť ani místo budoucího pobytu v Praze 9 nebylo obviněným dostatečně doloženo. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. V posuzovaném případě však, s ohledem na délku vazebního řízení a skutkové okolnosti případu, Ústavní soud neshledal v tuto chvíli důvod pro zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu