ECLI:CZ:US:2017:4.US.1141.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1141/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Pelcové Medřické, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017, č. j. 21 Cdo 3626/2016-120, a proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. ledna 2016, č. j. 29 Co 405/2015-99, a Okresního soudu v Liberci ze dne 26. června 2015, č. j. 17 C 62/2014-71, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Je přesvědčena, že rozhodnutí zasáhla její zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, 2, 4, 36 odst. 1, 37 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1, 89, 90, 95 a 96 Ústavy ČR. Současně stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci, respektive o odložení vykonatelnosti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
Nalézací soud svým rozsudkem určil, že žalobci a) a b) jsou zákonnými dědici zůstavitele v I. dědické skupině (výroky I. a II.) a nepřiznává se jim náhrada nákladů řízení (výrok III.). O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I.) a uložil jí povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení; současně nepřiznal žalobcům právo na náhradu nákladů ve vztahu ke druhému žalovanému (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že její zesnulý manžel vydědil všechny své děti a jako důvod vydědění uvedl nezájem synů a dcery o jeho osobu. Syn z prvního manželství zpochybnil vydědění, děti z jeho druhého manželství namítly neplatnost listiny o vydědění a soudy je k jejich žalobě určily za zákonné dědice. Podle stěžovatelky je nelogický závěr, o který soudy opírají svá rozhodnutí - že příčinou nezájmu dětí je primární nezájem zůstavitele o zletilé potomky. Stěžovatelka je přesvědčena, že nastal střet dvou práv - práva dědit a práva vydědit. Podle ní se soudy se vzájemným poměrem uvedených práv nevypořádaly a nedůvodně tím zasáhly do práva jejího zemřelého manžela; má za to, že rozhodnutí o ochraně dědiců je založeno na neúplně zjištěném stavu věci a je v rozporu s dobrými mravy, zejména pokud soudy souběžně konstatovaly, že žalobci nebyli se zůstavitelem v žádném kontaktu posledních jedenáct let jeho života.
Podle stěžovatelky byli žalobci vedeni vypočítavostí bez skutečného zájmu o zemřelého a soudy svým rozhodnutím odejmuly zůstaviteli jeho poslední přání - právo na dispozici s majetkem. Stěžovatelka má za to, že byla zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces; k tomu odkázala na nález sp. zn. I. ÚS 295/10 týkající se respektu a zdrženlivosti při posuzování jednostranného právního úkonu, jakým je vydědění. Podle stěžovatelky nejsou napadená rozhodnutí v souladu s tímto přístupem, a proto navrhla jejich zrušení.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak sama stěžovatelka uvádí, je jí známo postavení Ústavního soudu a jeho účel. Přesto je namístě doplnit, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit, zda obecné soudy rozhodly "správně", ale "jen" posoudit, zda jejich rozhodovací činnost naplnila zákonem stanovené požadavky a jejich postup respektoval zákonný procesní rámec. Ústavní soud je povolán reagovat teprve tehdy, je-li postupem obecných soudů zasaženo do základních práv či svobod tím, že soudy vybočí z rámce svého zákonného zmocnění.
Stěžovatelka namítá především porušení práva na spravedlivý proces, práva na rovnost a na řádné projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Je přesvědčena, že soudy jí neposkytly řádnou ochranu a postupem proti dobrým mravům zvýhodnily vyděděné potomky - Ústavní soud toto její přesvědčení nesdílí. Především nalézací soud se důkladně zabýval okolnostmi, které vedly k vydědění žalobců, respektive naplněním zákonných požadavků ustanovení §469a občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Stěžovatelka namítá, že soudy nerespektovaly relevantní judikaturu; podle Ústavního soudu však uvedený nález na projednávanou věc nedopadá způsobem, který stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá. Aplikovaným důvodem vydědění se přitom nález sp. zn. I. ÚS 295/10 rovněž zabýval: "...občanský zákoník výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce ("opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl"), vede též k závěru, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod.". Zjevně je zde tedy kladen důraz i na jednání zůstavitele, které může moderovat dopad vydědění, respektive jeho použitelnost.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že se soudy zabývaly právě vztahem zůstavitele k vlastním potomkům, který vzaly jako východisko pro posouzení, zda důvod vydědění byl naplněn nebo byl aplikován způsobem, který zákon nepředvídá. K tomu soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, řádně odůvodnily, co a proč z provedeného dokazování vyvodily. Svěřenou státní moc tak uplatnily v případě, mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny či čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR); nezasáhly tím do zaručených práv stěžovatelky způsobem, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí.
Stěžovatelka společně s ústavní stížností navrhla i odložení vykonatelnosti rozsudků Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť podle ní hrozí, že dědické řízení bude pokračovat i přes řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k okolnostem případu Ústavní soud o věci rozhodl přednostně, aniž by přitom musel výrazně narušit pořadí vyřízení věci, a proto nenastal důvod k odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu