ECLI:CZ:US:2017:4.US.1159.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1159/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Stanislava Musila, zastoupeného Mgr. Tomášem Matějíkem, advokátem se sídlem Masarykova 37, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016 č. j. 41 A 34/2015-47 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. 1 As 345/2016-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů spočívajícího v konání ústního jednání bez přítomnosti stěžovatele v důsledku neakceptace jeho omluvy z jednání, a následně i soudů, které tento postup správních orgánů aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností ze dne 17. 3. 2015 č. j. ODSSČ-42026/14-29 uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 19. 5. 2014 v 07.59 hod. jakožto řidič motorového vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou dopravní značkou na 80 km/h. Přestupek měl spáchat podruhé v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř měsíců. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 29. 4. 2015 č. j. JMK 44829/2015, sp. zn. S-JMK 44829/2015/ODOS/Fö zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl, a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování argumentů, které již stěžovatel uplatnil v řízení před správními soudy, s nimiž se ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné. Krajský soud ve svém rozsudku dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel s jejich hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
Ústavní soud zejména připomíná argumentaci Nejvyššího správního soudu, který věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení práva stěžovatele nechat se zastoupit a práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Při posouzení otázky, zda v dané věci byly splněny podmínky §74 odst. 1 zákona o přestupcích pro projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele, vycházel Nejvyšší správní soud ze své ustálené judikatury (srov. rozsudky č. j. 9 As 101/2012-60, 8 As 53/2013-37 nebo 6 As 25/2013-25). Závěru správních soudů a postupu prvostupňového správního orgánu, který neakceptoval omluvu stěžovatele z ústního jednání, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu