ECLI:CZ:US:2017:4.US.1258.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1258/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jitky Lauseckerové, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou, sídlem Komenského 4, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2017 č. j. 15 Co 446/2016-310 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 8. 2016 č. j. 21 C 393/2014-276, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na rovnost účastníků řízení, zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 18 392 Kč.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Jana Vondráčková (dále též "žalobkyně") se žalobou domáhala po stěžovatelce (dále též "žalovaná") zaplacení 18 029 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala náklady na odbornou pomoc advokáta a geodeta, které byla žalobkyně nucena vynaložit při obraně svého vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 v k. ú. Žernovník u Dolního Jamného proti žalované. Ta koncem roku 2013 nerespektovala dosavadní průběh vlastnické hranice sousedících pozemků (par. č. X2 a č. X1), zpochybnila ji a nechala na části pozemku žalobkyně nainstalovat označení (igelitová páska natažená mezi tyčemi), které mělo dle ní představovat skutečnou vlastnickou hranici. Po geodetickém zaměření hranice mezi pozemkem žalobkyně a pozemkem žalované bylo zjištěno, že vytýčení provedené žalovanou nebylo správné. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a zaváhal žalovanou povinností zaplatit žalobkyni částku 18 029 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 363 Kč zamítl (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 67 910 Kč (výrok III.) a náklady řízení státu ve výši 1 740 Kč (výrok IV.). K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I. a IV. potvrdil, ve výroku III. snížil povinnost žalované k úhradě nákladů žalobkyně na částku 64 805 Kč a zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 6 311 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecnými soudy argumentovala stran své pasivní legitimaci s tvrzením, že žádné oplocení neprovedla. Z výslechů svědků nebylo prokázáno, že by některý z nich viděl stěžovatelku, že provádí oplocení části pozemku žalobkyně, naopak svědek Leoš Fiala uvedl, že viděl Petra Lauseckera, manžela stěžovatelky, jak zatlouká kůl k oplocení. Návrh stěžovatelky na výslech Petra Lauseckera však obvodní soud zamítl, čímž jí znemožnil prokázat, že ona sama oplocení nebudovala. Stěžovatelka je přesvědčena, že tímto postupem okresního soudu, který nebyl napraven ani v odvolacím řízení, byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny zakotvující rovné postavení účastníků řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatu stěžovatelčiny ústavně právní argumentace představovala námitka zaměřená na vadu důkazního řízení spočívající v neprovedení jí navrženého důkazu, kterým mělo být prokázáno, že ona sama oplocení části sousedícího pozemku neprovedla.
Ústavní soud při výkonu dohledu nad dodržováním principů spravedlivého procesu obecnými soudy běžně nevstupuje do procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, neboť rozhodnutí o rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. V posuzované věci však takové pochybení neshledal.
Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že okresní soud neměl žádné pochybnosti o stěžovatelčině pasivní legitimaci, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že to byla ona, kdo nerespektoval dosavadní hranici mezi sousedícími pozemky a navodil stav právní nejistoty přímo se dotýkající vlastnického práva vedlejší účastnice (žalobkyně v řízení před obecnými soudy). Okresní soud výslovně uvedl, že pro posouzení důvodnosti žaloby považoval za zcela nerozhodné, zda označení nové hranice provedla fyzicky sama stěžovatelka, či zda bylo provedeno někým jiným na základě její žádosti. Z výpovědí svědků Zdeňka Lapáka a Patrika Šnajdra a zejména z vyjádření samotné stěžovatelky při místním šetření geodetem a poté i při místním šetření prováděného soudem byl její postoj zpochybňující dosavadní linii hranice mezi dotčenými pozemky zcela jednoznačný. Závěr obvodního soudu, že stěžovatelkou otevřeně deklarované nerespektování a neuznání stávající hranice mezi pozemky mohlo vzbudit u vedlejší účastnice oprávněnou obavu z porušení jejího vlastnického práva i do budoucna a že její obrana za součinnosti advokáta a geodeta byla namístě, je závěrem, který má oporu v provedených důkazech, při jejichž hodnocení se obvodní soud nedopustil žádného excesu. Obvodní soud tedy nepochybil, když nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky a výslech Petra Lauseckera neprovedl, neboť podstata věci zjednodušeně vyjádřeno netkvěla v tom, "kdo zatloukl kůly", ale v tom, kdo dal k takovému konání impuls.
Opírala-li stěžovatelka své tvrzení o porušení zásady rovnosti účastníků v řízení o skutečnost, že obvodní soud neprovedl jí navržený důkaz, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Pokud soud v civilním řízení dospěje k závěru, že další dokazování zjevně nemůže vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro řízení, pak odmítnutí provést takový důkaz nepředstavuje porušení principu rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé; k tomu však v posuzované věci nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu