ECLI:CZ:US:2017:4.US.1320.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1320/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Bioferm-lihovar Kolín, a. s., se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 140, zastoupené JUDr. Blankou Faltýnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Winstona Churchilla 1800/2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Afs 90/2015-51, a Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, č. j. 46 Af 45/2013-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Celní úřad Kolín doměřil stěžovatelce dodatečnými platebními výměry ze dne 3. 4. 2012, č. 12/2010, č. j. 8582/2012-177500-024, a č. 1/2011, č. j. 8583/2012-177500-024, spotřební daň z lihu za zdaňovací období prosinec 2010 ve výši 579 690 Kč a za zdaňovací období leden 2011 ve výši 2 557 875 Kč. Generální ředitelství cel k odvolání stěžovatelky rozhodnutími ze dne 30. 4. 2013, č. j. 558-7/2013-900000-304.7, a ze dne 30. 4. 2013, č. j. 558-8/2013-900000-304.7, změnilo výroky napadených platebních výměrů tak, že k doměřené dani vyměřilo penále za zdaňovací období prosinec 2010 ve výši 115 938 Kč a za zdaňovací období leden 2011 ve výši 511 575 Kč. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutím Generálního ředitelství cel Krajský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 46 Af 45/2013-127. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Afs 90/2015-56.
Proti rozsudkům kasačního soudu a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 2. 5. 2017 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že se obecné soudy řádně nezabývaly jejími námitkami, nesprávně vyhodnotily skutkový stav, resp. učinily nesprávné právní závěry.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany nebyl dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti. Žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Kasační soud i krajský soud svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem; řádně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, které směřovaly především k nepříslušnosti orgánů finanční správy, nepřezkoumatelnosti a deficitům úkonů učiněných orgány finanční správy, k pochybením při odebírání vzorků a jejich manipulaci, ke změně výroku rozhodnutí vydaných Generálním ředitelstvím cel, k nedostatečnému poučení stěžovatelky a nemožnosti, aby se mohla vyjádřit ve věci. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy vypořádaly rovněž s argumentací, na které stěžovatelka založila svoji ústavní stížnost, neboť stěžovatelka opakuje námitky vznesené již v řízeních před obecnými soudy. Nejvyšší správní soud pak adekvátně reagoval na stěžovatelčinu námitku týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.
Obecné soudy vyšly z toho, že Generální ředitelství cel bylo věcně příslušné k rozhodování o odvolání stěžovatelky, neboť zákonodárce zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, s účinností k 1. 1. 2013 zrušil zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě. Podle nové právní úpravy je nejblíže nadřízeným orgánem celním úřadům právě Generální ředitelství cel [viz §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 17/2012 Sb.]. Podle přechodných ustanovení zákona č. 17/2012 Sb. převezmou spisy orgánů celní správy příslušných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona orgány celní správy příslušné ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Odkaz na zrušený zákon č. 185/2004 Sb. ve výroku rozhodnutí nebyl nezákonný, neboť v době rozhodování celního orgánu prvního stupně byl zmíněný zákon stále účinný. Stěžovatelčino právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, jelikož v obou stupních rozhodovaly věcně příslušné orgány celní správy.
Argumentace stěžovatelky ohledně porušení jejích práv změnou právní kvalifikace bez předchozího seznámení je účelová a formalistická. Skutečnost, že řízení před orgány celní správy bylo řízením doměřovacím, je patrná z postupu správce daně i samotné stěžovatelky, která podala dodatečné daňového tvrzení. Námitky směřující do porušení zásady dvojinstančnosti doměřovacího řízení nejsou relevantní, neboť odvolací celní orgán může podle §116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, změnit rozhodnutí prvního stupně, a to i v neprospěch odvolatele, pokud jej s touto skutečností předem seznámí (§115 odst. 2 daňového řádu), což se v dané věci stalo. S dalšími námitkami směřujícími vůči absenci podpisu na rozhodnutích správce daně a výzvě k odstranění pochybností se obecné soudy vypořádaly ústavně konformním způsobem, stěžovatelce logicky vysvětlily jejich nedůvodnost. Stejný osud sdílí i námitky nezákonnosti při odebírání vzorků a jejich manipulaci - obecné soudy je vyvrátily. Je rovněž nutné zmínit, že stěžovatelka (prostřednictvím svého zástupce) podepsala bez námitek protokoly pořízené při odběrech vzorků, při jejich manipulaci nebo při místním šetření konaném dne 27. 1. 2011.
Obecné soudy se adekvátně vypořádaly s (ne)přezkoumatelností postupu Celně technické laboratoře při analýze odebraných vzorků. Jednotlivé protokoly ze zkoušek obsahují jejich identifikaci a další relevantní informace, čímž je možné přezkoumat postup laboratoře. Argumentace Nejvyššího správního soudu, navazující na úvahy krajského soudu, rovněž ústavně konformním způsobem vyvrací námitky ohledně nedostatečného poučení stěžovatelky při kontrolních odběrech vzorků. Stěžovatelka podepsala převzetí poučení pro předmětná období a s ohledem na počet prováděných denaturací znala či znát měla příslušnou právní úpravu. Byl-li zmocněnec stěžovatelky řádně poučen, tak jde k tíži stěžovatelky, že zmocnila ke svému zastupování subjekt, který jí poučení nepředal.
Výzvy k odstranění pochybností vydané v předmětné věci lze považovat za dostatečně konkrétní a odůvodněné, neboť z jejich obsahu a celého kontextu je zřejmé, že pochybnosti vzbudila dodatečně tvrzená nulová spotřební daň za nesprávně denaturovaný líh. Správce daně oznámil stěžovatelce, že odebrané vzorky nevyhovují kritériím pro osvobození předmětného lihu od spotřební daně, a proto bylo povinností, nikoli možností stěžovatelky, aby podala dodatečné daňové tvrzení s ohledem na výsledek analýzy odebraných vzorků. Nejvyšší správní soud se srozumitelně a logicky vypořádal s námitkou prekluze daně. Je evidentní, že daň za období prosinec 2010 a leden 2011 nemohla prekludovat přede dnem 2. 5. 2013, kdy byla pravomocně doměřena. Prekluzivní lhůta k vyměření daně činí tři roky (§148 odst. 1 daňového řádu). Neuvedení důvodů, proč krajský soud nevyhověl návrhu na výslech svědků, způsobuje částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku; je však nutné vždy zkoumat, zda tato nepřezkoumatelnost dosahuje intenzity, která způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud logicky neshledal tuto námitku důvodnou, neboť se jednalo o důkazní návrhy zjevně nadbytečné.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu