ECLI:CZ:US:2017:4.US.1322.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1322/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. H., právně zastoupeného Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 802/56, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 6 Tdo 1796/2016-37, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016 č. j. 13 To 299/2016-130, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. června 2016 č. j. 4 T 202/2015-111, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 2. května 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Proti J. H. bylo u Okresního soudu v Nymburce vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 4 T 202/2015. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. června 2016 č. j. 4 T 202/2015-111 (v pořadí druhým) byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku.
Tohoto jednání se měl obviněný dopustit ve zkratce tím, že dne 19. října 2015 řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Rapid NH, přičemž byl kontrolován hlídkou PČR a vozidlo řídil přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. 5 T 98/2011, který nabyl právní moci dne 2. září 2011, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let, přičemž věděl, že usnesením téhož soudu ze dne 30. března 2015 bylo rozhodnuto o vykonání zbytku trestu zákazu činnosti, o němž bylo předtím usnesením ze dne 4. října 2012 č. j. 5 T 98/2011-66 rozhodnuto tak, že se od výkonu trestu upouští.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. srpna 2016 č. j. 13 To 299/2016-130 rozsudek Okresního soudu v Nymburce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti.
Dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 6 Tdo 1796/2016-37.
Vzhledem k argumentaci stěžovatele je nutné zmínit, že tomuto řízení předcházelo rozhodování Okresního soudu v Nymburce, který rozsudkem ze dne 10. února 2016 č. j. 4 T 202/2015-70 zprostil J. H. návrhu na potrestání. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, načež Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. března 2016 č. j. 13 To 102/2016-89 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. února 2016 a podle §259 podst. 1 tr. řádu věc prvoinstančnímu soudu vrátil k novému projednání.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s názorem obecných soudů, že zavinění stěžovatele spočívá v tom, že měl vědět, jak bude rozhodnuto o jeho opravném prostředku, neboť lhůta k podání stížnosti mu byla počítána ode dne vyhlášení usnesení okresního soudu, a nikoli až od jeho doručení. Stěžovatel nepopírá, že toto vyhlášení proběhlo řádně a za jeho přítomnosti, a že tento způsob počítání lhůty odpovídá textu §137 trestního řádu. Namítá však, že takováto právní úprava je v právním řádu neobvyklá, neboť většinou lhůty k podání opravných prostředků počínají běžet až doručením rozhodnutí. Tato neobvyklost ji prý činí méně předvídatelnou, a to zejména pro laika.
Dále stěžovatel napadá předcházející trestní řízení, přičemž má za to, že Krajský soud v Praze (v ústavní stížnosti zřejmě nesprávně uveden Městský soud v Praze) měl dle jeho názoru předjímat výsledek řízení a tímto ovlivnit rozhodování soudu prvního stupně, kterému pak trestní věc stěžovatele vrátil. Stěžovatel na podporu své argumentace poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o nepřijatelnosti již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
K problematice ustanovení §137 odst. 1 tr. řádu lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. května 2016 sp. zn. III. ÚS 1271/16, týkající se trestní věci téhož stěžovatele. V tomto usnesení Ústavní soud konstatoval, že usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 3. 2015 sp. zn. 5 T 98/2011 není usnesením o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 trestního řádu, a proto nelze zmiňovanou judikaturu a požadavky v ní konstatované v posuzované věci uplatňovat (srov. i odmítavá usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1623/10, I. ÚS 463/10, II. ÚS 3442/10, I. ÚS 413/12 či II. ÚS 3003/14).
Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud v ní konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
Žádné takové protiústavní deficity v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Obecné soudy se náležitě vypořádaly s argumenty stěžovatele a zejména přesvědčivě zdůvodnily, jak dospěly k závěru o vině obviněného stěžovatele.
Ani namítaný postup Krajského soudu v Praze není v rozporu s trestním řádem. Odvolací soud vyšel z důkazů předložených mu Okresním soudem v Nymburce, a protože zjistil pochybení prvostupňového soudu stran výkladu právního předpisu a provedení všech dosažitelných důkazů, rozhodnutí tohoto soudu zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu. Takový postup není ani v rozporu se stěžovatelem zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14, který je založen na odlišných skutkových okolnostech.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v předcházejícím řízení; přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu