ECLI:CZ:US:2017:4.US.1349.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1349/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupené JUDr. Jindrou Čihákovou, advokátkou se sídlem Ječná 518/32, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 19 Co 45/2017-610 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 50 P 88/2008-596, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a A) Městské části Praha 10, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 a B) M. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2017 a po výzvě k odstranění vad doplněným dne 31. 7. 2017, napadá K. S. (dále rovněž "matka", resp. "stěžovatelka") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její ústavně zaručená základní práva, a to právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Dále měl být porušen čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, jakož i z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 50 P 88/2008, se zjišťuje:
Stěžovatelka je matkou nezletilého syna F. Š. (dále jen "nezl. F."). Otcem dítěte je M. Š. (dále jen "otec"). Rodiče spolu nežijí, matka v roce 2008 emigrovala do Kanady, kde trvale žije se svým novým manželem a s druhým nezletilým synem G. Nezl. F. od té doby trvale žije u otce v P.
Dne 13. 8. 2008 obvodní soud rozsudkem č. j. 50 P 88/2008-21 schválil dohodu rodičů, kterou byl syn F. svěřen do výchovy otce, a matce bylo stanoveno výživné. Protože rodiči dohodnutý styk dítěte s matkou a jeho styk s příbuznými matky probíhal konfliktně, obvodní soud o úpravě styku rozhodoval opakovaně, a to naposledy rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 (č. j. 50 P 88/2008-444) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 (č. j. 19 Co 70/2016-510).
Dalším návrhem, došlým obvodnímu soudu dne 11. 11. 2015, se matka domáhala nové úpravy styku s nezletilým synem F. V návrhu (č. l. 453) matka uvedla, že v Kanadě pečuje o svého druhého syna G. a invalidního manžela, a proto její osobní styk s nezletilým F. není možný, neboť ona nemá dostatek finančních prostředků, aby ho osobně v České republice navštěvovala. Navrhovala proto, aby obvodní soud upravil nepřímý styk matky s nezl. F. za neúčasti otce nezletilého v rozsahu nejméně jedenkrát týdně tak, že styk se uskuteční "prostřednictvím Skype každou neděli od 14:00 hod. do 15:00 hod. českého času v bydlišti pramatky I. H. tak, že pramatka převezme nezletilého příslušnou neděli v 10:00 hod. v bydlišti otce a předá ho otci téhož dne 18:00 hod. v bydlišti otce. Otec je povinen nezl. F. ke styku s matkou v uvedené termíny vždy včas a řádně připravit".
Návrhu matky předcházel návrh babičky nezletilého I. H. a strýce M. H. (bratra matky nezletilého) na úpravu styku s nezl. F. Návrh M. H. byl později vzat zpět a řízení o něm bylo zastaveno (usnesení obvodního soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 50 P 88/2008-489), přičemž řízení o úpravě styku s babičkou nezl. F. skončilo soudem schváleným smírem, v němž bylo umožněno babičce I. H. se stýkat se svým vnukem F. každý druhý týden v kalendářním měsíci v neděli od 13:00 hod. do 18:00 hod. Otci bylo uloženo nezl. F. ke styku s babičkou v uvedený den včas a řádně připravit, přičemž babička si nezl. F. měla převzít a po skončení styku ve stanovenou dobu řádně předat otci v jeho bydlišti.
Na č. l. 513 soudního spisu je založen další návrh matky (doručený soudu dne 30. 5. 2016) na zatímní úpravu poměrů, v němž se matka dožadovala nařízení předběžného opatření, v němž by soud umožnil matce se s nezl. F. stýkat každou sobotu od 12:30 hod. do 16:00 hod. Podle návrhu si matka měla převzít nezl. F. ke styku v místě otcova bydliště a po skončení styku ho tam otci řádně předat, přičemž styku se směl účastnit strýc M. H., který měl za matku provést převzetí a předání a "dopravit dítě" do bytu č. X v K. Usnesením ze dne 6. 6. 2016 č. j. 50 P 88/2008-520 obvodní soud návrh matky na nařízení předběžného opatření ve výše uvedeném znění zamítl. Odvoláním napadené prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2016 sp. zn. 19 Co 288/2016.
Usnesením ze dne 12. 7. 2016 č. j. 50 P 88/2008-524 jmenoval obvodní soud opatrovníkem nezl. F. v řízení o úpravě styku s matkou Městkou část Praha 10. Na č. l. 584-6 soudního spisu je založen protokol z mimosoudního jednání o výslechu nezl. F. ke zjištění názoru nezletilého ze dne 9. 11. 2016, v němž nezl. F. uvedl, že si s mámou píše prostřednictvím sociální sítě Facebook asi pětkrát týdně, někdy méně; doma mají internet, táta elektronickému kontaktu s matkou nebrání, nic synovi nezakazuje.
Obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2016 č. j. 50 P 88/2008-596 návrh matky na úpravu styku s nezl. F. zamítl. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že nezl. F. byl na základě soudem schválené dohody rodičů svěřen do výchovy otce. Matka nemá výhrady k péči otce o nezl. F. Obvodní soud s odkazem na ustanovení §§887 a 888 občanského zákoníku (dále jen "o. z".) uvedl, že výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče svěřit jiné osobě. Po zhodnocení důkazů dospěl obvodní soud k závěru, že nejsou splněny hmotněprávní podmínky ustanovení §887 a násl. o. z. pro úpravu styku matky s nezl. F., neboť tento styk fakticky probíhá, a to podle potřeb a psychického vývoje nezl. F. V řízení nebylo prokázáno, že by pečující otec nezletilému F. ve styku s matkou bránil; není žádný důvod k tomu, aby soud rozhodl o elektronickém styku nezl. F. s matkou za účasti třetích osob bez kontroly otce; pokud by tomu tak bylo, byl by otec zbaven možnosti vykonávat rodičovskou zodpovědnost k nezl. F. a byla by tak porušena i práva nezletilého dítěte.
Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 15. února 2017 č. j. 19 Co 45/2017-610 odvoláním matky napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soud zdůraznil, že matka trvale žije s novou rodinou v Kanadě a do České republiky z rodinných a finančních důvodů nejezdí. Odvolací soud připomenul, že rozhodování soudu o návrhu matky na úpravu styku s nezl. F. předcházelo rozhodnutí soudu o úpravě styku nezl. F. s babičkou (matkou matky). V dané věci je nepochybné, že přímý (osobní) styk nezl. F. s matkou neprobíhá a podle jejího vyjádření ani probíhat nemůže, nic však nebrání styku elektronickou formou, který je fakticky realizován; tato forma styku není podmíněna tím, kde se momentálně nezletilý nachází. Forma styku navrhovaná nyní matkou tak jen představuje další rozšíření již jednou pravomocně upraveného styku nezl. F. s babičkou. Nový matčin návrh není reálný, neboť matka není schopna skutečně nezl. F. od otce převzít a žádá proto převzetí nezletilého babičkou či strýcem. Otec styku nijak nebrání, styk s matkou je realizován, což potvrdil i nezl. F., který je již ve věku, kdy je schopen posoudit, jak má styk s matkou, resp. s babičkou probíhat. Závěrem odvolací soud konstatoval, že soud rozhoduje sice v řízení nesporném, ale až na základě konkrétního návrhu, přičemž v zásadě styk nelze vnutit. Výchovné působení rodiče nemůže překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky uvedené v čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.)
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje své právo jako rodiče podílet na výchově nezl. syna F. stejnou měrou, jako jeho otec - pečující rodič. Z tohoto důvodu by jí mělo být umožněno stýkat se s nezl. F. v takovém rozsahu, aby tato zásada byla co nejvíce dodržena. Stěžovatelka tvrdí, že obecným soudům je umožněno zamítnout návrh nepečujícího rodiče na úpravu jeho styku s nezletilým dítětem jen v případě, že jeho rodiče jsou dohodnuti na tomto styku nebo že věc je rozsouzena a poměry se v mezidobí nezměnily. Taká situace však prý v době řízení před obecnými soudy nenastala.
Z těchto důvodů považuje stěžovatelka napadená rozhodnutí za rozporná s čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle názoru stěžovatelky je odůvodnění napadených rozhodnutí nepřesvědčivé a rozporné s požadavkem §157 odst. 2 o. s. ř., neboť staví stěžovatelku před problém, jak se přesvědčit, že styk prostřednictvím elektronické komunikace skutečně probíhá mezi ní a jejím synem a nikoli s jinou osobou, která se za syna (případně) jen vydává. Stěžovatelka prý nemá jistotu, že hovoří se synem, pokud si tuto skutečnost nemůže ověřit. Stěžovatelka tvrdí, že styk elektronickou formou tak, jak dosud funguje, závisí na "libovůli otce nebo nezl. F.", aniž soudy zjistily, zda takový kontakt je pro zachování rodičovských práv na výchovu nezl. F. dostačující či nikoli.
Závěrem stěžovatelka požádala o přednostní projednání své ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud požádal účastníky řízení a orgán sociálně právní ochrany dětí o vyjádření k ústavní stížnosti; protože tato vyjádření nepřinesla žádné nové skutečnosti, které by již nebyly z předchozího řízení před obecnými soudy známy, nezasílal je Ústavní soud účastníkům a vedlejším účastníkům k replice.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nezjistil v napadených rozhodnutích a v postupu obecných soudů žádné protiústavní deficity.
Ústavní soud nejprve považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný.
Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), nebo zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Žádný z těchto závěrů o protiústavnosti napadených rozhodnutí však v nyní posuzované věci nelze učinit.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech rodinného práva je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a ze zájmu dítěte (viz čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být prioritním hlediskem při jakémkoli rozhodování o dětech. Nalézt co nejcitlivější a nejvhodnější úpravu styku rodičů s dítětem patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají za povinnost v odůvodnění svých rozhodnutí vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly, a tato svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnit (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 22/17 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Této povinnosti řádně odůvodnit svá rozhodnutí obecné soudy v projednávané věci dostály. Oba soudy vyšly především ze skutkových zjištění učiněných v průběhu opatrovnického řízení. Konstatovaly, že styk nezl. F. s matkou v době rozhodování soudů reálně probíhal, byť jeho četnost byla proměnlivá. Nebylo prokázáno, že by otec styku nezl. F. s matkou nějakým způsobem bránil; nezletilý měl dostatek možností styk realizovat i v době otcovy nepřítomnosti.
Úprava styku, navržená stěžovatelkou, byla s ohledem na nemožnost osobní přítomnosti stěžovatelky při předávání a přebírání nezl. F. nereálná. Navrhovaná úprava byla i nadbytečná, neboť ve skutečnosti jen rozšiřovala již soudem schválenou úpravu styku nezl. F. s jeho babičkou, K tomu, aby se elektronický kontakt uskutečnil, nebylo třeba nezl. F. nikam převážet, jestliže měl zajištěny komunikační prostředky doma u otce.
Argumentace stěžovatelky v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny. Obsah projednávané ústavní stížnosti toliko zpochybňuje správnost soudem zjištěných skutečností, zejména výpověď otce nezl. F. a v neposlední řadě i prohlášení jejího nezletilého syna o formě a četnosti elektronických kontaktů se stěžovatelkou. Stěžovatelka zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, nijak nevyvrátila; její argumentace, že jakákoli elektronická komunikace s nezl. F. prostřednictvím programu Skype je pro ni nevěrohodná, protože nemůže sledovat fyzickou přítomnost dítěte, postrádá jakoukoli ústavněprávní relevanci.
Nad rámec řečeného lze připomenout, že každé dítě nepochybně ke zdravému vývoji své osobnosti a odpovídajících citových vazeb potřebuje oba rodiče. Státy, které jsou stranou Úmluvy o právech dítěte, uznávají právo dítěte, odděleného od jednoho nebo od obou rodičů, udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte). V podstatě stejné právo je dítěti garantováno i podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (č. 91/2005 Sb.m.s.). Tato práva převzalo i znění ustanovení §888 o. z.
Ústavní soud navíc připomíná, že napadená rozhodnutí o úpravě styku mezi rodičem a nezletilým dítětem lze i do budoucna měnit v závislosti na věku a životních podmínkách a potřebách dítěte a rodičů.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud projednal ústavní stížnost ve lhůtě co nejkratší, proto neshledal potřebným rozhodovat o jejím přednostním projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu