ECLI:CZ:US:2017:4.US.136.17.1
sp. zn. IV. ÚS 136/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1294, 547 01 Náchod, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. října 2016 č. j. 15 Co 452/2016-656 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. června 2016 č. j. 12 Nc 90/2015-547, spolu s návrhem "na zrušení ustanovení §907 odst. 1 občanského zákoníku", za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2017, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 2, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §907 odst. 1 občanského zákoníku, odůvodňuje stěžovatel rozporem citovaného ustanovení s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Z napadených rozhodnutí a z obsahu projednávané ústavní stížnosti se zjišťuje:
Okresní soud v Táboře ve věci péče o nezletilého Š. Z. rozsudkem napadeným ústavní stížností svěřil nezletilého Š. do péče matky (výrok I.) otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 800,- Kč měsíčně (výrok II.), upravil styky nezletilého Š. s otcem (výrok IV.), určil trvalé bydliště nezletilého Š. (výrok VIII.), zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí za neuskutečněný styk s nezletilým Š. (výrok IX.) a rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroků uvedených pod body IV. a IX. (výrok X.).
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem napadeným ústavní stížností odmítl odvolání podané nezletilým Š. a k odvolání otce rozsudek soud prvního stupně zčásti změnil či doplnil, ve zbytku pak odvolání otce zamítl.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku poukázal rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1629/16 vydaného v téže opatrovnické věci. Odvolací soud poukázal na řadu skutkových zjištění, která vyplynula z důkazů provedených již soudem prvního stupně a která podle jeho názoru činí zcela opodstatněný závěr soudu prvního stupně, že osoba otce nedává svým jednáním záruku toho, že bude umožňovat pravidelný kontakt nezletilého Š. s druhým rodičem na rozdíl od matky, která respektovala jak dohodu rodičů o styku, tak i rozhodnutí soudu a umožnila otci pravidelný kontakt s nezletilým Š. i přesto, že otec řadu dohod o styku s nezletilým Š. účelově neplnil a nerespektoval ani soudní rozhodnutí vydaná v této souvislosti.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že důvodem podání ústavní stížnosti je údajně "vadný postup soudů v opatrovnickém řízení".
Práva stěžovatele jako rodiče i nezletilého Š. prý nebyla v průběhu řízení dostatečně chráněna jak oběma soudy, tak i soudem prvního stupně ustanoveným opatrovníkem nezletilého. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na obsah jím podaných dalších ústavních stížností, vedených Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 979/16 a sp. zn. I. ÚS 1629/16, v nichž stěžovatel namítal "nezákonný obsah" předběžných opatření i jejich protiústavní zásah do práv stěžovatele i nezletilého Š.
Oba soudy údajně zcela opomněly zdůvodnit, proč má matka možnost pečovat o nezletilého syna ve dvou týdnech ze třech v běžném kalendářním roce, zatímco stěžovatel může vykonávat svá rodičovská práva pouze ve zbývajícím třetím týdnu, což stěžovatel považuje za nepřiměřené, odporující principům střídavé péče, jejíž zavedení při úpravě péče o nezletilého Š. navrhoval jako nejvhodnější jak pro nezletilého syna, tak i pro rovnoměrnou péči obou rodičů.
Obecné soudy prý porušily právo na spravedlivý proces tím, že odmítly bez řádného odůvodnění provést stěžovatelem navržené důkazy, které údajně měly vyvrátit skutková zjištění učiněná soudem; zejména mělo jít o záznam o váhových přírůstcích nezletilého syna v době pobytu u stěžovatele a váhových úbytcích v době péče matky, video obsahující neadekvátní chování matky a babičky ze strany matky vůči stěžovateli, včetně vyhrožování smrtí. Za protiústavní považuje stěžovatel i poukaz soudu na sourozenecké vztahy polorodých sourozenců nezletilého Š., které údajně oba soudy "nadřadily" nad vztah otce s jeho synem.
Návrh na zrušení ustanovení §907 odst. 1 o. z., odůvodnil stěžovatel údajnou protiústavností předmětné právní úpravy zakotvující mimo jiné i možnost svěřit dítě do péče jen jednoho z rodičů, čímž prý citované ustanovení zbavuje dítě jeho zákonného práva na péči obou rodičů a zasahuje tak nejen do práva na rodinný život dítěte v jeho "úplné rodině", ale i do práva na rodinný život v péči o nezletilé dítě absentujícího rodiče.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s hodnocením ve věci provedených důkazů oběma soudy, které posuzuje odlišně od těchto soudů a vyvozuje z nich odlišná skutková zjištění i právní závěr. K tomu je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených oběma soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně či nesprávně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozeným právním závěrem, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ však v projednávané věci nejde.
V projednávané věci oba obecné soudy rozhodovaly o úpravě péče o nezletilého Š., o jeho výživě, trvalém pobytu a návrhu na výkon rozhodnutí za situace, kdy oba rodiče nebyli schopni se dohodnout na výkonu rodičovské odpovědnosti. I když je rodičovská odpovědnost obou rodičů v zásadě rovnocenná, resp. náleží oběma rodičům, musejí obecné soudy v konkrétním řízení vždy individuálně posoudit rozsah rodičovské odpovědnosti nebo způsob či rozsah, v jakém ji mají rodiče vykonávat vzhledem k zájmům nezletilého (§866 o. z.). Tento zájem nezletilého je tedy předním hlediskem, které určuje hledání optimální varianty způsobu úpravy péče o dítě ve smyslu v ustanovení §907 odst. 1 o. z.
V projednávané věci bylo důkazy provedenými již v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že i když má stěžovatel schopnost zajistit péči o nezletilého Š. bez zjevných závad a tuto péči také v minulosti sám vykonával, není u něj reálná záruka, že by řádně, tj. bez účelových výmluv, umožňoval a zaručoval pravidelný kontakt s nezletilým i druhému rodiči, tedy matce. Naopak matka v průběhu řízení dostatečným způsobem prokázala, že je schopna respektovat dohodu rodičů ohledně úpravy péče a rozsahu styku, včetně příslušných rozhodnutí soudu, aniž by se těmto dohodám či soudním rozhodnutím jako stěžovatel vyhýbala. Tento důvod ostatně byl jedním ze zásadních při úvaze soudu, že o střídavé péči navrhované stěžovatelem nelze vůbec uvažovat.
Důvody, které soudy vedly k tomu, že nezletilého Š. svěřily do péče matky a stěžovateli vymezily poměrně široký rozsah styku, soudy podrobně vysvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatelem namítané a soudy respektované sourozenecké vazby nezletilého Š. s jeho polorodými sourozenci v místě bydliště matky v Táboře, byly jen jedním z mnoha důvodů, které soudy vedly k úpravě styku.
Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že v průběhu opatrovnického řízení bylo porušeno právo na spravedlivý proces tím, že soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy. Již soud prvního stupně v napadeném rozsudku konstatoval, že stěžovatel předkládal soudu velké množství různých listinných důkazů, z nichž soud provedl jen ty, které s ohledem na předmět řízení považoval za relevantní. Je věcí soudu zvážit, jaký rozsah dokazování je dostatečný k tomu, aby soud mohl dospět v konkrétní věci k úplnému a objektivnímu skutkovému zjištění, přičemž v opatrovnických věcech není vázán pouze důkazními návrhy účastníků řízení.
V projednávané věci jsou rozhodnutí obecných soudů náležitě odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba obecné soudy při svém rozhodování vycházely především ze zájmu nezletilého dítěte, který je v opatrovnických věcech určujícím hlediskem. Jejich výtky směřující na adresu stěžovatele (např. neoprávněné nevrácení dítěte ze styku matce a neumožnění osobního kontaktu nezletilého Š. se sourozenci a s matkou ani během vánočních svátků) jsou opodstatněné a důkazně podložené.
Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Proto Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení §907 odst. 1 občanského zákoníku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu