ECLI:CZ:US:2017:4.US.137.17.1
sp. zn. IV. ÚS 137/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti B. Č., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem Neratovice, Na Výsluní 1234, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2016 sp. zn. 7 To 487/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. listopadu 2016 sp. zn. 121 T 80/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. ledna 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. listopadu 2016 sp. zn. 121 T 80/2015 bylo podle §340b odst. 1 trestního řádu za použití §65 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovateli přeměňuje v trest odnětí svobody v trvání 250 dnů nevykonaný trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, uložený trestním příkazem téhož soudu ze dne 20. října 2015 sp. zn. 121 T 80/2015. Podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Toto usnesení bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 29. listopadu 2016.
3. O přeměně trestu bylo rozhodnuto na veřejném zasedání, na které byli stěžovatel i jeho obhájce řádně předvoláni, stěžovatel se však bez omluvy nezúčastnil. Obvodní soud v průběhu jednání zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování osobním výslechem stěžovatele. Měl za to, že dosažení rozhodnutí ve věci lze i bez jeho osobní přítomnosti a výslechu. Na základě provedeného dokazování následně zjistil, že stěžovatel s výkonem trestu obecně prospěšných prací po jeho nařízení nezačal a ve vztahu k Probační a mediační službě a soudu byl zcela nekontaktní. Nadto se v době od odsouzení do skončení výkonu trestu dopustil další trestné činnosti, za kterou byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. března 2016 sp. zn. 51 T 34/2016. V říjnu 2016 proti němu bylo zahájeno další trestní stíhání. Byl tedy odůvodněn závěr, že stěžovatel naprosto ignoroval rozhodnutí soudu, které bylo povahou uloženého trestu čistě výchovného charakteru. V době od odsouzení do doby skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevedl řádný život a nástupu výkonu trestu se vyhýbá i poté, co bylo vyhověno jeho žádosti o změnu místa výkonu trestu, aby ho mohl vykonávat v místě svého aktuálního bydliště.
4. Bezprostředně po vyhlášení usnesení podal přítomný obhájce jménem stěžovatele blanketní stížnost proti uvedenému usnesení. K jejímu doplnění došlo podáním ze dne 4. prosince 2016. Stěžovatel v něm uvedl, že má zájem využít svého základního práva vyjádřit se k věci. V tomto ohledu by se chtěl zejména vyjádřit ke skutečnostem, kvůli kterým prozatím nemohl vykonat obecně prospěšné práce. Rovněž neměla být pravda, že je nekontaktní, když z Probační a mediační službou komunikoval přinejmenším o změně místa výkonu trestu. Důvodem, proč se bez omluvy nezúčastnil veřejného zasedání, měla být náhlá zdravotní indispozice, což dokládá přiložená lékařská zpráva. Dále stěžovatel uvedl, že peněžní trest, jenž mu byl v mezidobí uložen trestním příkazem, hned vykonal a svého činu lituje. K jiným trestním stíháním, kde ještě nebyla vyslovena jeho vina, by však soud neměl přihlížet ve smyslu zásady presumpce neviny. Přeměněný trest považuje vzhledem ke své osobě i dalším skutečnostem za zjevně příliš tvrdý.
5. Příslušný spis obvodního soudu obdržel Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") dne 6. prosince 2016, avšak bez doplnění stížnosti; ta mu byla postoupena až dodatečně dne 8. prosince 2016. O stížnosti stěžovatele pak rozhodl stížnostní soud usnesením ze dne 9. prosince 2016 sp. zn. 7 To 487/2016 tak, že ji zamítl, neboť se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu. Z jeho odůvodnění se podává, že předmětná stížnost nebyla blíže odůvodněna.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když mu nebyla dána možnost, aby řádně zdůvodnil podanou stížnost proti usnesení obvodního soudu, resp. i přesto, že tuto stížnost odsouzený řádně a včas prostřednictvím obhájce zdůvodnil, stížnostní soud k ní vůbec nepřihlédl. O stížnosti bylo rozhodnuto bez toho, aby se tento soud blíže zabýval jejím zdůvodněním a v ní uvedenými argumenty, zejména pak argumenty týkající se absence odsouzeného na veřejném zasedání. Tím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména pokud jde o právo být při jednání přítomen a vyjádřit se ke všem skutečnostem, dále pokud jde o zjišťování skutkového stavu, dokazování a následné právního posouzení zjištěných skutečností.
III.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu); zároveň je však zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Ústavní soud konstatuje, že stížnostní soud pochybil, jestliže zamítl stížnost stěžovatele bez toho, aby se seznámil s obsahem jejího doplnění. Tato skutečnost nicméně ještě neznamená, že tím zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Přestože se nevypořádal s otázkou, zda stěžovatelem tvrzená zdravotní indispozice byla důvodem k tomu, aby se ve věci proměny jeho trestu znovu konalo veřejné zasedání, nelze přehlédnout, že jinak z jeho stížnosti nevyplývají žádné skutečnosti, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodnutí o proměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody [§65 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku] co do jeho výsledku. Uplatněná argumentace v podstatě jen shrnuje skutečnosti, kterých si byl stížností soud vědom a zároveň je zohlednil.
10. Pakliže stěžovatel uvádí, že se chtěl na veřejném zasedání vyjádřit ke skutečnostem, kvůli kterým prozatím nemohl vykonat obecně prospěšné práce, nic mu nebránilo, aby tak učinil již v rámci stížnosti. Ostatně stížnostní soud byl oprávněn přezkoumat správnost všech výroků usnesení obvodního soudu a ve věci sám rozhodnout. Zbývá dodat, že obvodní soud rozhodl o proměně trestu obecně prospěšných prací v souladu s §340b odst. 1 trestního řádu ve veřejném zasedání, na nějž byl stěžovatel řádně předvolán a jehož se zúčastnil jeho obhájce, který již tehdy mohl veškerou tuto argumentaci vznést.
11. Lze tedy uzavřít, že předmětné pochybení obecných soudů nelze považovat za natolik intenzivní, aby s ním bylo možné identifikovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu