ECLI:CZ:US:2017:4.US.1405.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1405/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Martiny Hejpetrové, zastoupené Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 č. j. 23 Cdo 416/2017-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 13. 11. 2015 č. j. 4 C 146/2015-149 rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je po právu, neboť konkurenční doložka uzavřená mezi ní a stěžovatelkou je platná, určitá a navíc stěžovatelka předmětnou činnost fakticky vykonávala, když jezdila za potenciálními klienty a nabízela jim konkrétní produkty podle ceníku s popisem produktů, které tvoří obsah přílohy č. 2. Účastnice si nesjednaly podmínku vyžadující, aby přílohy smlouvy musely být podepsány oběma účastnicemi. Stěžovatelka soudu nedoložila jinou přílohu, která by specifikovala nabízené produkty, proto soud nemá důvod pochybovat o pravosti přílohy předložené žalobkyní. Okresní soud dovodil, že sjednaná konkurenční doložka sloužila výlučně k ochraně zastoupené (žalobkyně), když předmět jejího podnikání je velice specifický a okruh zákazníků omezený, nikoli k popření práva stěžovatelky na svobodné podnikání. Konkurenční doložka stěžovatelce zakazovala pouze činnosti, které byly předmětem obchodního zastoupení, jakož i zákaz jiné činnosti, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně. Soud konečně dovodil, že sjednaná výše smluvní pokuty je přiměřená i s ohledem na škodu, která žalobkyni z porušení konkurenční doložky může vzniknout, jelikož stěžovatelka oslovuje stejné klienty výrobce, které oslovovala v době, kdy vykonávala činnost pro žalobkyni.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 8. 2016 č. j. 22 Co 768/2016-225 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Plně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na odůvodnění napadeného rozsudku plně odkázal a dodal, že existence podpisů stěžovatelky na příloze č. 2 smlouvy není nezbytná. Navíc pravost přílohy stěžovatelka popírá pouze obecně a o opaku nenavrhla jediný důkaz. Odvolací soud dále dospěl k závěru o přiměřenosti smluvní pokuty a o tom, že sjednaná konkurenční doložka není jednostranně nevyvážená. Stěžovatelka měla možnost svobodně vykonávat činnost obchodního zástupce ve všech jiných myslitelných sortimentech zboží, než na které se vztahovalo omezení vyplývající ze sjednané konkurenční doložky.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Poukázal na to, že odvolací soud rozhodl ve věci v souladu s dosavadní judikaturou ve věcech konkurenčních doložek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 407/2005), dalších právních otázek spojených s poučením účastníků v souvislosti s ustanovením §118a odst. 1 až odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, 22 Cdo 2335/2005, 21 Cdo 121/2003, 21 Cdo 194/2006) a konečně také vyváženosti konkurenční doložky (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3001/2013). Nejvyšší soud proto uzavřel s tím, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť není v rozporu s jeho konstantní judikaturou a ani neřeší otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena.
Stěžovatelka ve stručné ústavní stížnosti provedla "rekapitulaci sporu" a uvedla, že Nejvyšší soud se nevypořádal s otázkou neurčitosti konkurenční doložky a s judikaturou. Uvedla, že napadený rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu je pro ni nepřesvědčivý.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje stručné vyjádření nesouhlasu se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní judikaturu. Ústavní soud uvádí, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu.
Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky, a to i přes absenci či nepřípadné vymezení v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu