ECLI:CZ:US:2017:4.US.1484.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1484/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Neklance 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, č. j. 4 Tdo 187/2017-25, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2016, č. j. 4 To 484/2016-393, a proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. května 2016, č. j. 18 T 32/2016-379, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř roků. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy rozhodly pouze na základě výpovědi čtyř nezletilých dívek (osm až jedenáct let), při neexistenci jediného důkazu, který by jejich tvrzení prokazoval. Soudy se nevypořádaly s rozporností výpovědí jednotlivých poškozených; konstatují sice, že absolutní shoda by byla podezřelá, ale k rozporům a nejasnostem se více nevyjadřují. Stěžovatel je po celou dobu přesvědčen, že základem trestního stíhání je domluva dvou dívek, další dvě pak podlehly tlaku okolí. Přesto soud prvního stupně odmítl provést stěžovatelem navržené znalecké posudky k věrohodnosti poškozených a neprovedl ani navrženou rekonstrukci. Stěžovatel je nevidomý, není schopen kontrolovat okolní prostor a vyloučit tak, že jej někdo sleduje. Logické dále není ani použití rozdílných modů operandi při údajném páchání shodné trestné činnosti. Soudy nezohlednily ani znalecký posudek, podle kterého je stěžovatel po psychiatrické i sexuologické stránce normální a jen těžko může popsané jednání vést k jeho uspokojení. Postupem soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces i na rovnost účastníků řízení, a proto Ústavnímu soudu navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná,
Své stížnostní námitky stěžovatel uplatnil již v opravných prostředcích, Krajský soud v Českých Budějovicích i Nejvyšší soud se jimi dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci - vyšší soudy při rozhodování o opravných prostředcích tento svůj úkol splnily. Nejvyšší soud přitom konstatoval, že dovolací námitky stěžovatele jsou pouhou polemikou s provedenými důkazy a směřují proti skutkovým závěrům, k nimž soud dospěl - tento závěr sdílí i Ústavní soud.
Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno i podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Obecné soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu); pokud tak neučiní, odmítnou akceptovat navržené důkazy a ani se s důkazními návrhy nevypořádají, pak lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, nebo jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
Ústavní soud proto reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která mohou vyvolat reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody - v dané věci však postup obecných soudů žádné takové pochybení nevykazuje. Rozhodnutí soudů jsou srozumitelná, jasná a přezkoumatelná, soudy respektovaly procesní předpisy, a proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu