ECLI:CZ:US:2017:4.US.1487.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1487/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti MIKROS, a.s., se sídlem Palackého tř. 2850/56, Brno, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2016 č. j. 49 Co 122/2015-140 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 33 Cdo 2982/2016-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 10. 2014 č. j. 248 C 260/2009-119, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 1 370 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 907 968,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části výroku I. zamítající žalobu co do částky 462 031,70 Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce (věřitel) poskytl právní předchůdkyni stěžovatelky (dlužnici) celkem částku 1 570 000 Kč, kterou se mu zavázala vrátit do 31. 12. 1999. Poskytnutí částky potvrdili písemnou smlouvou o půjčce ze dne 19. 11. 1997, kterou uzavřel žalobce jako statutární orgán právní předchůdkyně stěžovatelky. Žalobce byl statutárním orgánem právní předchůdkyně stěžovatelky (jednatelem) i stěžovatelky (předsedou představenstva) do 1. 10. 2003. Dne 12. 8. 1999 žalobce obdržel od právní předchůdkyně stěžovatelky splátku půjčky ve výši 200 000 Kč. Dne 3. 4. 1999 právní předchůdkyně stěžovatelky dluh z uvedené smlouvy o půjčce uznala co do důvodu a výše 1 570 000 Kč; dne 3. 4. 2000 uznala dluh i stěžovatelka, navíc s příslibem jej zaplatit do 30. 1. 2002. Obě uznání dluhu sepsal žalobce jménem právní předchůdkyně stěžovatelky i stěžovatelky jako jejich statutární orgán.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně stěžovatelky uzavřela se žalobcem smlouvu o půjčce ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský zákoník"). Závazek z půjčky žalobce jakožto jednatel právní předchůdkyně stěžovatelky dne 3. 4. 1999 uznal ve smyslu §110 odst. 1 občanského zákoníku, a následně dne 3. 4. 2000 dluh z půjčky uznal coby předseda představenstva stěžovatelky s příslibem jej uhradit. Tím byla založena vyvratitelná domněnka existence dluhu ve smyslu §558 občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku, resp. jeho výroku I., podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy zcela jinak než soud prvního stupně a dospěl tak k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelkou bylo uzavřeno několik smluv o půjčce. Odvolací soud se podle stěžovatelky nevypořádal se skutečností, že finanční prostředky poskytl stěžovatelce ve všech tvrzených případech jiný subjekt než subjekt, který je v předmětné listině uveden jako věřitel. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací a dovolací soud se nevypořádaly s její námitkou, že písemné uznání dluhu provedené žalobcem je neplatné, neboť bylo provedeno účelově a dodatečně. Nesouhlasí s aplikací §132 odst. 3 obchodního zákoníku na posuzovanou věc a tvrdí, že pokud statutární zástupce společnosti uzavře se společností, kterou zastupuje, smlouvu jako fyzická osoba a jedná přitom v rozporu se zájmy této společnosti, nemůže požívat takové jednání žádnou právní ochranu. Závěrem stěžovatelka vytýká soudům nesprávný postup i při hodnocení právních úkonů žalobce z hlediska použitých právních předpisů, resp. §1 odst. 2 obchodního zákoníku ve vztahu k §39 občanského zákoníku ve vztahu k posouzení neplatnosti právního úkonu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v prvé řádě konstatuje, že námitky stěžovatelky směřující vůči rozhodnutí odvolacího soudu představují pouhou polemiku s jeho závěry. Odvolací soud totiž zřetelně a podrobně vysvětlil důvody, které jej k jeho rozhodnutí vedly, a to včetně závěru, že §132 odst. 3 obchodního zákoníku připouští, aby smlouvu uzavíranou mezi společností, jejímž jménem jedná jako jediný společník jednatel, a tímto společníkem podepsal tento jednatel jednak jako statutární orgán jedné smluvní strany a jednak jako druhá smluvní strana. V postupu odvolacího soudu, který jej náležitě vysvětlil, proto nelze spatřovat ani libovůli ani nahodilost.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je striktně vymezena. Pokud stěžovatelka tyto podmínky nesplnila, bylo dovolání legitimně odmítnuto.
Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud srozumitelně a dostatečně podrobně odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Objasnil, že stěžovatelka spojila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se právním závěrem, že jednání žalobce v postavení statutárního orgánu právní předchůdkyně stěžovatelky a současně v postavení věřitele uznávaného dluhu není samo o sobě v rozporu se zájmy společnosti, a že nezpůsobuje neplatnost právního úkonu, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Konstatoval, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, v níž dovolací soud k problematice tzv. samokontrahování vyslovil právní názor, podle kterého za střet zájmů není možné považovat automaticky každou situaci, kdy statutární orgán (společník) uzavírá smlouvu se "svou" obchodní společností.
Dovolací soud dále konstatoval, že stěžovatelka svou kritiku týkající se právní otázky vzniku závazku ze smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu mezi účastníky, stejně jako výtku zpochybňující účinky uznání dluhu ve smyslu §110 odst. 1 občanského zákoníku, založila na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, pro jejichž řešení nelze založit přípustnost dovolání.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených mu příslušnými procesními předpisy, ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem a jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je řádně odůvodněno.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu