ECLI:CZ:US:2017:4.US.1488.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1488/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Bugaje, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě - Porubě, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 1 As 305/2015-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 10. 5. 2016 Martin Bugaj (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím, vydaným v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, bylo porušeno základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 31. 8. 2015 usnesením č. j. 57 A 51/2015-28 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") odmítl žalobu, jíž se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen "žalovaný") spočívající v nevydání rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 13. 3. 2014 č. j. MMP/054489/14, jímž byl žalobce uznán vinným přestupkem dle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), pro porušení §74 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Správní soud poukázal na institut ochrany proti nečinnosti upravený v hlavě VII části druhé správního řádu a konstatoval, že žalobce přes opakovanou výzvu (spojenou s poučením o následcích nevyhovění výzvě) nedoložil, že svůj návrh na opatření proti nečinnosti žalovaného podle ustanovení §80 správního řádu podal Ministerstvu dopravy, a kdy tak učinil. Nedoložil tedy, že před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti vyčerpal prostředky obrany proti nečinnosti žalovaného, jež mu správní řád v řízení před správním orgánem poskytuje, natož že jej vyčerpal bezvýsledně. Tato situace přestavuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který nebyl včas odstraněn, v důsledku čehož bylo nutno žalobu odmítnout. Správní soud výrokem III rozhodl o vrácení soudního poplatku 2 000 Kč žalobci.
Dne 17. 2. 2016 usnesením č. j. 1 As 305/2015-28 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti usnesení správního soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 57 A 51/2015-28 odmítl (výrok I) jako opožděně podanou. Konstatoval, že správní soud z důvodu nefunkčnosti internetového připojení a tím i datových schránek, doručoval usnesení ze dne 31. 8. 2015 zástupci stěžovatele poštou, a to na adresu jeho sídla na L. Podéště 1883/5, Ostrava - Poruba. Tento postup nelze považovat za nezákonný a doručení náhradním způsobem za právně neúčinné. Z doručenky je zřejmé, že zásilka, jejíž adresát byl nadepsán jako "JUDr. Alexandr Király, Ph.D, advokát", byla dne 2. 10. 2015 převzata paní Helenou Királyovou, a v rubrice "vztah osoby, která zásilku převzala, k adresátovi" je uvedena poznámka "zmoc. osoba" a (zřejmě) "matka". Kasační soud nepřistoupil na argumentaci, podle níž bylo rozhodnutí správního soudu zástupci stěžovatele doručeno až dne 24. 12. 2015, a to jeho otcem při štědrovečerním setkání, a že doručení rozhodnutí správním soudem otci, jmenovci advokáta stěžovatele žijícímu na stejné adrese, jako je advokátovo sídlo, není účinné. Především otázka volby sídla a oprávnění třetích osob k přebírání pošty, je věcí advokáta. Z doručenky je zřejmé, že písemnost převzala paní Helena Királyová, nikoliv otec advokáta stěžovatele. A i kdyby, otec by nepochybně poznal dříve, než až dva měsíce, že zásilka není určena jemu. Účelovost tvrzení ohledně doručení napadeného usnesení je zřejmá i z přípisu zástupce stěžovatele ze dne 12. 10. 2015, v němž sice sděluje, že mu toto usnesení dosud nebylo doručeno, současně ale na výzvu soudu sděluje adresu pro vrácení soudního poplatku za žalobu. Podstatně dříve, než tvrdí, se tedy přinejmenším dozvěděl, že rozhodnutí ve věci bylo vydáno, a jako advokát se v zájmu svého klienta měl zajímat o obsah rozhodnutí soudu a otázku jeho doručení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odmítnutím kasační stížnosti jako opožděně podané bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Byl toho názoru, že kasační stížnost podal včas, jelikož jím napadené rozhodnutí správního soudu nebylo řádně zasláno ani doručeno do datové schránky jeho zástupce, a nedošlo ani k účinnému doručení náhradním způsobem, neboť nebylo provozovatelem poštovních služeb předáno adresátu, tj. zástupci stěžovatele, ale jiné osobě shodného příjmení žijící na stejné adrese v jiné bytové jednotce. Stěžovatel poukázal na zásadu priority doručování prostřednictvím datových schránek a tvrdil, že advokátovi lze účinně doručovat pouze do datové schránky a nikoliv prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, tudíž náhradní doručení bude přicházet v úvahu pouze tam, kde doručení do datové schránky není možné.
Stěžovatel dále uvedl, že pokud by i v předmětné věci byly dány zákonné předpoklady pro doručení usnesení správního soudu zástupci stěžovatele náhradním způsobem, předáním rozhodnutí dne 2. 10. 2015 matce zástupce nedošlo k účinnému doručení rozhodnutí, a v tomto směru polemizoval se závěry kasačního soudu, a zdůraznil, že jeho zástupce netvrdil, že by nevěděl o vydání rozhodnutí, ale toliko že mu rozhodnutí dosud nebylo doručeno. Závěrem stěžovatel opakoval, že kasační stížnost podal včas.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na přístup k soudu, resp. práva na kasační přezkum rozhodnutí správního soudu, plynoucího z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že v důsledku nesprávného posouzení data doručení usnesení správního soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 57 A 51/2015-28 zástupci stěžovatele, byla jeho kasační stížnost odmítnuta jako opožděně podaná.
Ústavní soud připomíná, že - jak plyne z jeho znění - čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny zakotvuje "právo na soud", resp. právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva. Toto základní právo je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy; je to ovšem prvek, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených Listině a Úmluvě. Požadavky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení před nezávislým a nestranným soudem by vskutku neměly žádnou hodnotu, pokud by takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních, resp. správních záležitostech, si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k obecným civilním nebo správním soudům.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V projednávaném případě stěžovatel tvrdil, že správní soud se dopustil procesní vady při doručování usnesení správního soudu ze dne 31. 8. 2015 jeho právnímu zástupci, v důsledku čehož lze za den jeho doručení považovat až 24. prosinec 2015, kdy mu bylo usnesení předáno jeho otcem při štědrovečerním setkání. Byla-li za těchto okolností kasační stížnost podána dne 28. 12. 2015, byla podána včas. Odmítnutím kasační stížnosti pro opožděnost bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Kasační soud s tvrzením stěžovatele nesouhlasil a tvrdil, že byla zjevně účelová, což je zřejmé i z přípisu zástupce stěžovatele ze dne 12. 10. 2015, v němž sice sděluje, že mu toto usnesení nebylo dosud doručeno, současně ale na výzvu soudu sděluje adresu pro vrácení soudního poplatku za žalobu.
Ústavní soud je toho názoru, že kasační soud otázku doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu a s ní souvisící včasnosti podání kasační stížnosti posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními s. ř. s. Kasační soud námitky stěžovatele posoudil jako účelové a své závěry v tomto směru dostatečně odůvodnil. Vycházel přitom z materiálního pojetí institutu doručování, jímž je v souladu s jeho smyslem a účelem především seznámení účastníků řízení s doručovanou písemností, k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení kasačního soudu došlo. Tudíž závěr kasačního soudu, že k materiálnímu doručení došlo dříve, než dne 24. 12. 2015, jak tvrdil stěžovatel, lze jako souladný s požadavky spravedlivého procesu akceptovat.
Bylo především věcí právního zástupce, aby za situace, kdy na adrese shodné s adresou jeho sídla má bydliště i další osoba stejného jména, učinil taková opatření, která by zajistila bezproblémové doručování jemu adresovaných zásilek.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí kasačního soudu Ústavní soud shledal dostatečně odůvodněné a nezakládající jakýkoliv náznak svévole ze strany tohoto soudu. Marné uplynutí lhůty pro uplatnění podání kasační stížnosti nelze přičítat uvedenému soudu, ale výlučně jen stěžovateli samotnému, resp. jeho právnímu zástupci.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu