ECLI:CZ:US:2017:4.US.15.17.1
sp. zn. IV. ÚS 15/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Annou Vejmelkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Břehová 208/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 8 Tdo 917/2016-50 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 13 To 82/2016-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 1. 2016 č. j. 1 T 9/2016-112 uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle něj došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, spočíval (zkráceně vyjádřeno) v tom, že do 16.00 hodin dne 27. 4. 2015 nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014 č. j. 7 T 2/2013-1111, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 5 To 62/2014, ač byl k nástupu trestu odnětí svobody řádně vyzván. Stěžovatel svou ústavní stížnost opírá především o skutečnost, že dne 26. 8. 2015 byl usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 861/2015-46 odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody, a zejména že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015 č. j. 6 Tdo 861/2015-I.-69 byl uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen. Je proto přesvědčen, že výkon trestu odnětí svobody na základě rozsudku, jenž byl dovolacím soudem následně zrušen, je ve své podstatě nepřípustný, a zdůrazňuje, že uvedené kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo známo již Okresnímu soudu v Rakovníku v době vydání prvostupňového rozhodnutí. Argumentaci trestních soudů poukazující na fakt, že pravomocný a vykonatelný rozsudek ukládající nepodmíněný trest odnětí svobody existoval v době údajného spáchání činu, považuje stěžovatel za formalistickou a popírající právní účinky kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poukazuje také na judikaturu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011, přičemž podle stěžovatele trestní soudy nevysvětlily, proč by neměly být závěry obsažené v tomto rozhodnutí aplikovány i na jeho trestní věc.
Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že porušil jeho právo na spravedlivý proces, když přihlédl k novému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349, takže doplnil skutkový stav o novou skutečnost, aniž by stěžovateli umožnil se k tomu vyjádřit. Má konečně za to, že trestní soudy ignorovaly jeho námitku týkající se neúplného vymezení skutku, za nějž byl odsouzen, a to konkrétně chybějících údajů o právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí soudu, jež měl stěžovatel svým jednáním mařit.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
V předmětné trestní věci se stěžovatel na Ústavní soud již jednou obrátil, když podal ústavní stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž také argumentoval mj. tím, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 5 To 62/2014, jehož výkon měl mařit tím, že nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015 č. j. 6 Tdo 861/2015-I.-69. Ústavní soud svým usnesením sp. zn. I. ÚS 202/16 tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou a uvedenou námitku stěžovatele posoudil jako nedůvodnou. Ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod tento svůj závěr přehodnotit.
Totožnou argumentaci stěžovatel uplatňoval v celém průběhu trestního řízení, přičemž trestní soudy se s jeho námitkami dostatečně a racionálně vypořádaly. Jejich rozhodnutí se zakládají primárně na skutečnosti, že stěžovatel byl povinen nastoupit výkon trestu odnětí svobody nejpozději dne 27. 4. 2015 v 16.00 hodin, neboť v tuto dobu existoval pravomocný a vykonatelný rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Ústavní soud tento argument na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za formalistický.
Odkázat lze zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 9-11), kde je srozumitelně vysvětleno, že objekt trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 trestního zákoníku představuje zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, přičemž jednání pachatele pak spočívá v tom, že maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí v době, kdy má být vykonáno. Z tohoto důvodu je tedy rozhodující, zda rozhodnutí ukládající stěžovateli trest odnětí svobody existovalo v době spáchání stíhaného skutku, tedy v době, kdy měl stěžovatel nejpozději nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody. Pozdější zrušení takového rozhodnutí proto nemohlo mít na trestnost stíhaného skutku žádný vliv. Je dále vhodné poukázat na tu část odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze (č. l. 4-5), v níž tento soud dovodil, že zákon nedává odsouzenému žádnou možnost, aby s nástupem k výkonu trestu vyčkával až do doby, než bude rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud považuje tyto právní úvahy trestních soudů za logické, nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s otázkou použitelnosti právního názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011 na jeho trestní věc. Znovu je třeba odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, kde je na č. l. 5-6 vysvětleno, že podle citovaného usnesení Nejvyššího soudu v situaci, kdy bylo určité rozhodnutí ukládající trest zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku, trestní odpovědnost za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 trestního zákoníku nemůže vzniknout za předpokladu, že daný trest následně nebyl znovu uložen, např. proto, že trestní stíhání bylo zastaveno či došlo ke zproštění obžaloby. Taková situace však v trestní věci stěžovatele nenastala.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i zbylé námitky stěžovatele. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí existenci nového rozsudku Vrchního soudu v Praze (ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 5 To 62/2014) pouze okrajově zmínil, a to v souvislosti s tím, že stěžovatel ani poté nenastoupil k výkonu trestu odnětí svobody. Nešlo tedy o žádné doplnění skutkového stavu, které by mělo význam pro vydání rozhodnutí a u kterého by z hlediska zachování práva na obhajobu bylo nezbytné dát prostor stěžovateli k vyjádření. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je navíc patrné, že se stěžovatel k tomuto novému rozsudku Vrchního soudu v Praze obsáhle vyjádřil, a to v rámci repliky k vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (viz č. l. 5-7). Pokud jde o stěžovatelem namítanou neúplnost vymezení skutku, za nějž byl odsouzen, odkazuje Ústavní soud znovu na napadené usnesení Nejvyššího soudu, kde je na č. l. 12 potvrzeno, že vymezení skutku soudem prvního stupně je zcela dostatečné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu