ECLI:CZ:US:2017:4.US.1500.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1500/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. N., t. č. ve Věznici Valdice, nám. Míru 55, 507 11 Valdice, právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Bártovou, advokátkou, se sídlem v Žatci, Mostecká 2580, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2016 č. j. 11 Tdo 1286/2015-39, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2015 č. j. 5 To 109/2015-1440, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. ledna 2015 č. j. 2 T 133/2014-1344, za účasti a) Nejvyššího soudu České republiky, b) Krajského soudu v Ústí nad Labem a c) Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení a 1. Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a 2. Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 10. května 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Thanh Nguyen (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o vině a trestu stěžovatele, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "nalézací soud") ze dne 26. ledna 2015 č. j. 2 T 133/2014-1344, uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest propadnutí věci (mobilního telefonu blíže specifikovaného ve výroku rozhodnutí).
Spolu se stěžovatelem byli odsouzeni tři další spoluobvinění.
Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel (stručně řečeno) dopustit tím, že nejméně od začátku roku 2013 do 3. července 2014 na různých místech okresu Louny poté, co si neznámo kde a od koho opatřil pervitin a marihuanu za účelem jejich dalšího prodeje, prodal v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však jednou týdně pervitin a marihuanu jednotlivým odběratelům (dealerům), kteří je dále za úplatu distribuovali koncovým uživatelům, přičemž k prodeji docházelo zpravidla po telefonické domluvě mezi stěžovatelem a odběratelem. Stěžovatel měl tímto způsobem prodávat jednotlivým odběratelům přesně nezjištěné množství pervitinu, vždy však nejméně v množství 10 gramů v jednotlivém případě. V případě marihuany, měl stěžovatel prodat nejméně čtyřikrát jednomu z odběratelů deset gramů marihuany.
K odvolání stěžovatele a státního zástupce - který podal odvolání do výroků o trestech v neprospěch stěžovatele a obviněného Milana Kubíka - Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 14. dubna 2015 č. j. 5 To 109/2015-1440, rozhodnutí nalézacího soudu ve výrocích o trestech stěžovatele a obžalovaného Milana Kubíka zrušil, a ve vztahu ke stěžovateli rozhodl tak, že mu uložil jednak nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (mobilního telefonu a finanční hotovosti ve výši 13.400,- Kč). Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl dle ustanovení §256 tr. řádu.
Usnesením ze dne 18. února 2016 č. j. 11 Tdo 1286/2015-39 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") dovolání stěžovatele a Milana Kubíka odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť tito podali dovolání z jiných důvodů, než jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť stěžovatelem uplatněné námitky neodpovídaly tvrzenému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Zásah do svých základních práv stěžovatel spatřuje v postupu Nejvyššího soudu, který prý blíže nevysvětlil, proč má za to, že stěžovatel ve svém dovolání uplatnil jiný důvod, než který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatel namítá, že v podaném dovolání poukazoval na právní otázky (zvláště právní kvalifikaci skutku, za který byl pravomocně odsouzen), které podle něj nalézací a odvolací soud vyřešily nesprávně.
V odmítnutí dovolání z důvodu, který však neměl být dán, stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, jsa přesvědčen, že ve vztahu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu "může úspěšně namítat takové vady skutkových zjištění, které jsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku."
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem. Stěžovatel tak de facto po Ústavním soudu požaduje, aby přezkoumal závěr Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu a přijal pro stěžovatele příznivější závěr, jenž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu otevřel přezkumu Nejvyšším soudem.
Ačkoliv stěžovatel tvrdí, že prostřednictvím svého dovolání se domáhal přezkumu právního posouzení skutku, který mu byl kladen za vinu, ve skutečnosti jeho argumentace směřovala k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem (což dokládá i tvrzení stěžovatele, že prostřednictvím dovolání namítal vady skutkových zjištění, založené na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, ačkoliv skutková zjištění při logickém procesu hodnocení důkazů předchází jejich vlastnímu právnímu posouzení).
Stěžovatel tak prostřednictvím podané ústavní stížnosti Ústavní soud staví do pozice další přezkumné instance, která mu však z hlediska jeho postavení nenáleží.
Jestliže stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. června 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13, v němž Ústavní soud konstatoval, že "dovolací soud postupoval svévolně a jeho rozhodnutí představuje zřejmý exces, v jehož důsledku bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny," když "ze spisu i z vyjádření Nejvyššího soudu je zjevně patrné, že dovolání stěžovatele vadami, kvůli kterým jej Nejvyšší soud předsedou senátu odmítl, netrpělo," je třeba uvést, že v projednávané věci takové pochybení dovolacího soudu Ústavní soud neshledal (citovaný nález se nadto vztahuje k úpravě dovolání v civilním řízení soudním). Ústavní soud souhlasí se závěrem dovolacího soudu, že dovolání stěžovatele vytýkanou vadou skutečně trpělo.
Ústavní soud nepovažoval za přiléhavé ani další odkazy stěžovatele na judikaturu (nálezy ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12, a ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14), neboť odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu shledal jako srozumitelné a vnitřně souladné; ostatně sám stěžovatel ani nijak blíže nekonkretizoval, v čem má napadené rozhodnutí vykazovat opačné rysy.
Ústavní soud již dříve formuloval a odůvodnil závěr, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí adekvátně odůvodnit. Zmíněnému pojmu "adekvátně" potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry detailnosti. Lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013 sp. zn. II. ÚS 3142/13, ze dne 26. února 2014 sp. zn. II. ÚS 3176/13, nebo ze dne 2. července 2014 sp. zn. IV. ÚS 2855/13).
Nejvyšší soud v posuzovaném rozhodnutí podrobně ozřejmil obsah dovolacího důvodu založeného na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a vysvětlil, že tento dovolací důvod neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím, případně i odvolacím, soudem, poněvadž z těchto zjištění dovolací soud zásadně sám vychází. Na tomto základu pak závěr dovolacího soudu o nenaplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakkoliv stručný, jasně vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí.
Jestliže tedy za shora popsané situace Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z důvodu obsaženého v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 a odst. 2 tr. řádu, neboť zjistil, že uplatněné dovolací důvody nelze považovat za důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Dle názoru Ústavního soudu jsou závěry Nejvyššího soudu v tomto ohledu logicky a podrobně odůvodněny.
Protože napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal opodstatněnost svého kasačního zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu