ECLI:CZ:US:2017:4.US.1541.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1541/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Antonína Dirbáka, zastoupeného JUDr. Vratislavem Klimentem, advokátem se sídlem Přerov, Dr. Skaláka 10, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 3. 2017 č. j. 2 T 54/2015-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Prostějově, kterým bylo v trestní věci obžalovaného Tomáše Justry podle §222 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o postoupení věci magistrátu statutárního města Prostějov, a to s ohledem na možnost jejího posouzení jako přestupku.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v uvedené trestní věci vystupoval v postavení poškozeného. V ústavní stížnosti namítá, že trestní soud nesprávně vyhodnotil znalecký posudek týkající se jeho zdravotního stavu. Poukazuje přitom zejména na skutečnost, že podle znaleckého posudku trvala jeho pracovní neschopnost několik týdnů. Závěry soudu, že zranění, které stěžovatel utrpěl v důsledku stíhaného skutku, nemá charakter ublížení na zdraví a že tento skutek nevykazuje znaky trestného činu, považuje proto za rozporné s provedeným dokazováním. Stěžovatel trestnímu soudu vytýká, že neuvažoval o kvalifikaci stíhaného skutku jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby, a to (v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - srov. např. rozsudky ve věci Bureš proti České republice ze dne 18. 10. 2012 č. 37679/08 nebo ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008 č. 70930/01) i v souvislosti s právem na tzv. účinné vyšetřování, tedy náležitého objasnění, zda vůči stěžovateli (poškozenému) došlo ke spáchání trestného činu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13, I. ÚS 4019/13 či nálezy sp. zn. I. ÚS 1565/14, II. ÚS 3436/14 a další). Povinnost státu provést v dané věci účinné vyšetřování se však vztahuje - pokud by bylo dotčeno některé ze substantivních práv - pouze na řádnost postupu příslušných orgánů, a nikoliv na jeho výsledek. I kdyby totiž bylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že se předmětný trestný čin skutečně stal, nelze na straně poškozeného spatřovat právo na to, aby stát dosáhl za každou cenu odsouzení pachatele (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 nebo IV. ÚS 624/15).
V projednávané věci se proto Ústavní soud soustředil na řešení otázky, zda stát splnil svou povinnost vést účinné vyšetřování. Z tohoto hlediska považuje za podstatné, že stěžovatel námitky nesměřuje vůči rozsahu a kvalitě dokazování provedeného v průběhu trestního řízení, v němž vystupoval jako poškozený, ale vůči způsobu hodnocení jednoho z důkazů, konkrétně znaleckého posudku. Trestní soud se klíčovou otázkou, tedy zda poškozený utrpěl ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, pozorně zabýval a nechal za tím účelem vypracovat znalecký posudek, který v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) následně vyhodnotil, a to i v kontextu s ostatními důkazy.
Ústavní soud proto konstatuje, že orgány činné v trestním řízení řádně a důsledně prověřily podezření, že byl na stěžovateli spáchán trestný čin. Právo stěžovatele na účinné vyšetřování tedy jejich postupem nebylo porušeno, a Ústavní soud tak neměl důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu