ECLI:CZ:US:2017:4.US.1557.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1557/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 6. 2014 č. j. 7 C 24/2012-94, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015 č. j. 25 Co 50/2015-147 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 č. j. 28 Cdo 4451/2015-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 1 030 403 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud Praha-západ v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1 030 403 Kč se 7,5% úrokem z prodlení ročně z této částky od 6. 11. 2012 do zaplacení (výrok I), co do úroku z prodlení z uvedené částky ve výši 7,5 % ročně za den 5. 11. 2012 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, v níž v podstatné části opakuje námitky uplatněné v předchozích opravných prostředcích, podrobně popisuje vývoj svého vztahu k žalobci a průběh dosavadního řízení. Podstatu jeho ústavní stížnosti představuje tvrzení, že všechny právně významné skutečnosti, na jejichž základě se žalobce vůči němu domáhá svých nároků, učinil stěžovatel v době, kdy v důsledku duševní poruchy, která byla žalobci známa, nebyl schopen činit právní úkony.
Podle stěžovatele je ústně uzavřená smlouva o půjčce ze dne 2. 2. 2009 a exekutorský zápis o dohodě o splnění pohledávky ve výši 1 030 403 Kč, se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, neplatný právní úkon, a to přesto, že stěžovatel neměl soudem omezenou způsobilost k právním úkonům. Namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, zejména neprovedly důkaz prvopisem exekutorského zápisu ze dne 2. 2. 2009 a nevyžádaly provedení písmoznalecké expertízy podpisu stěžovatele na tomto zápisu postupem podle §125 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že na stěžovatele kladl vysoké nároky, aby v dovolání prokázal, že nárok žalobce na plnění je promlčen v subjektivní dvouleté lhůtě podle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a že stěžovatel jednal pod vlivem duševní poruchy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření soudů. Nejvyšší soud ve svém vyjádření v podstatě toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že považuje za rozhodující, že stěžovatel řádně nevymezil ani předpoklady přípustnosti dovolání, ani v něm neuplatnil jediný možný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatel nesouhlasil se skutkovými závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. K doplnění dovolání ze dne 3. 8. 2015 přitom nebylo možné přihlédnout, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty pro podání dovolání. Okresní soud Praha-západ a Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Námitce stěžovatele, že soud prvního stupně a soud odvolací neprovedly dostatečná skutková zjištění, nelze přisvědčit. Z odůvodnění napadených rozsudků naopak vyplývá, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav.
Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 8. 2008 č. j. 13 Nc 7573/2008-12 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele k vymožení pohledávky Karla Kuřete ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím. Exekutorským zápisem sepsaným dne 2. 2. 2009 pod sp. zn. 081 EZ 01/2009 JUDr. Marcelem Smékalem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha-východ, byla uzavřena mezi stěžovatelem jako dlužníkem a MUDr. Viktorem Vrecionem jako věřitelem dohoda o splnění pohledávky se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, ve které učinili účastníci nesporným, že dne 2. 2. 2009 mezi sebou uzavřeli ústní formou smlouvu o půjčce, ve které věřitel převzal závazek půjčit stěžovateli peněžní prostředky ve výši 1 030 000 Kč a zavázal se ke splnění závazku tak, že peněžní prostředky poukáže ve lhůtě do 1. 3. 2009 na bankovní účet soudního exekutora Mgr. Martina Slavaty za účelem úhrady exekuce vedené tímto exekutorem vůči stěžovateli. Stěžovatel převzal závazek vrátit půjčku věřiteli do 10. 3. 2009. Žalobcem (věřitelem) byla dne 19. 2. 2009 provedena úhrada částky 1 030 403 Kč na účet soudního exekutora a exekuce byla zastavena.
Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 3. 2009 č. j. 13 Nc 5982/2009-8 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele ve prospěch oprávněného MUDr. Viktora Vreciona k uspokojení pohledávky ve výši 1 030 403 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného exekutorského zápisu sepsaného dne 2. 2. 2009 soudním exekutorem JUDr. Martinem Smékalem, Exekutorský úřad Praha-východ, pod sp. zn. 081 EZ 01/2009.
Soud prvního stupně se dále zaměřil na skutečnost, zda byl stěžovatel dne 2. 2. 2009 způsobilý k právním úkonům podle §10 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013. K tomuto soud provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vypracovaným MUDr. Vlastimilem Tichým a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D., kteří dospěli k závěru, že stěžovatel nebyl pro svůj duševní stav schopen činit právní úkony, a to v období nejméně jednoho roku před operací nádoru a nejméně jeden rok po operaci nádoru. Shodný závěr soud zjistil i ze znaleckého posudku MUDr. Josefa Efflera, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie. Z fakultního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie, neurologie a neurochirurgie, vypracovaným 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, pro řízení vedené u soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 105/2011, soud zjistil, že ještě v roce 2011 znalci považovali stěžovatele za částečně procesně nezpůsobilého. S ohledem na závěry těchto posudků posuzoval soud uplatněný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení a v tomto směru i poučil účastníky řízení.
Odvolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele, shodnými jako v ústavní stížnosti. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že za stavu, kdy bylo prokázáno, že stěžovatel v době sepsání exekutorského zápisu, podle něhož se žalobce zavázal půjčit stěžovateli předmětnou částku, nebyl způsobilý k právním úkonům, posoudil věc v souladu s §451 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. V daném případě bylo prokázáno, že žalobce poskytl stěžovateli finanční prostředky ve výši žalované částky, a to složením na účet soudního exekutora Mgr. Martina Slavaty, jako úhrady vymáhané pohledávky v exekuci vedené na majetek stěžovatele. Tato částka byla tímto způsobem žalobcem uhrazena ve prospěch stěžovatele s jeho vědomím a souhlasem. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k uvedenému je tedy nepochybné, že stěžovatel se na úkor žalobce v rozsahu tohoto plnění obohatil, neboť exekuce vedená proti stěžovateli byla v důsledku tohoto plnění zastavena a majetek stěžovatele se nezmenšil, a že uplatněný nárok žalobce není promlčen.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu). Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na judikaturu odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatele. Objasnil, že stěžovatel nesplnil požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., jakož i na vymezení způsobilého dovolacího důvodu. Konstatoval, že pokud má být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání pouze tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit. Uvedl dále, že dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je vadné i proto, že v něm neuplatnil jediný možný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Podstatou námitek stěžovatele je totiž jeho nesouhlas se skutkovým závěrem soudů obou stupňů o tom, že "žalobci byl sice znám zdravotní stav žalovaného, pokud jde o závažnost s ohledem na prodělanou operaci mozku, avšak ne v rozsahu nedostatku způsobilosti k právním úkonům". Přípustnost dovolání stěžovatele podle §237 o. s. ř. nelze dovodit ani z toho, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva (počátku běhu subjektivní promlčení doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem. Za relevantní nelze v dané věci považovat ani poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, který se týkal míry důkazního standardu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání. V nyní posuzované věci však soudy provedly velmi podrobné dokazování znaleckými posudky, na jejichž základě přihlédly k zdravotnímu stavu stěžovatele a nárok žalobce posoudily jako nárok z bezdůvodného obohacení. K námitce stěžovatele, že "v případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je takovou rozhodující vědomostí znalost žalobce těch skutkových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, v souzené věci exekutorský zápis, z něhož bylo plněno, je neplatná", Nejvyšší soud uvedl, že taková námitka je bezpředmětná, neboť z ustálené praxe dovolacího soudu vyplývá právní názor, podle kterého kategorii "neplatnosti" k exekutorskému zápisu pojmově vztáhnout nelze.
Podle přesvědčení Ústavního soudu civilní soudy v souzené věci respektovaly zákonnou procesní úpravu (o. s. ř.), postupovaly v souladu s principy zakotvenými v Listině, a jejich závěrům Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Civilními soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, jak je doloženo odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu