ECLI:CZ:US:2017:4.US.1568.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1568/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7, se sídlem Tusarova 1281/45, 170 00 Praha 7, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem Nad Štolou 1302/18, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 sp. zn. 20 Cdo 5958/2016, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti A) obchodní společnosti CASPER CONSULTING a. s., se sídlem Olivova 2096/4, 110 00 Praha 1, IČ: 63980401, B) Václava Wiesnera a C) Jaroslavy Wiesnerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 20. května 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se soudní exekutor JUDr. Vladimír Plášil (dále jen "stěžovatel" nebo "soudní exekutor") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž namítá, že napadené usnesení bylo vydáno v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Usnesením ze dne 14. prosince 2015 č. j. 063 EX 859/05-659, ve znění opravného usnesení ze dne 16. března 2016 č. j. 063 EX 859/05-683 soudní exekutor rozhodl, že z rozdělované majetkové podstaty ve výši 4 273 800,75 Kč se uspokojují pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce ve výši 752 883 Kč a pohledávka oprávněné obchodní společnosti CASPER CONSULTING a. s. (dále jen "oprávněná") ve výši 3 520 917,75 Kč. Současně soudní exekutor rozhodl tak, že podání oprávněné ze dne 7. prosince 2015, obsahující popření pohledávky soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce co do zařazení do skupiny i co do pořadí v rámci skupiny, se zamítá.
2) Pohledávka oprávněné vůči povinnému Václavu Wiesnerovi činila celkem 6 938 803,91 Kč s příslušenstvím.
3) Usnesením ze dne 30. srpna 2016 sp. zn. 14 Co 166/2016, 14 Co 167/2016 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení soudního exekutora, ve znění opravného usnesení, změnil tak, že z rozdělované majetkové podstaty ve výši 4 273 900,75 Kč se uspokojuje částečně pohledávka oprávněné k hotovému zaplacení ve výši 4 273 800,75 Kč a tím je rozdělovaná podstata vyčerpána. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z níž je zřejmé, že v exekučních řízeních zahájených do 31. prosince 2007 se náklady soudního exekutora při rozvrhu rozdělované podstaty uspokojují ve třetí skupině dle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože v projednávané věci byla exekuce nařízena v roce 2005, je třeba o uspokojení pohledávky soudního exekutora rozhodnout v souladu s uvedenou rozhodovací praxí, tj. ve třetí skupině a až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky, v rámci této skupiny.
4) Usnesením ze dne 15. března 2017 sp. zn. 20 Cdo 5958/2016 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl dovolání soudního exekutora, neboť ten v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Dovolací soud v tomto směru připomenul, že k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání alternativně uvedených v §237 o. s. ř. je podle názoru soudního exekutora splněn. Jestliže soudní exekutor dovozoval přípustnost svého dovolání pouze odkazem na zákonný text ustanovení §237 o. s. ř. a tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, majícím svůj původ v nedostatečném zjištění skutkového stavu, nemohl tím dle dovolacího soudu naplnit ani jedno z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
III.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí trpí tzv. přepjatým formalismem a odporuje tak nejen právním předpisům, ale i ústavnímu pořádku České republiky, resp. porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stran posouzení svého dovolání stěžovatel předně tvrdí, že v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. vyložil, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu (odvolací soud dle stěžovatele rozhodoval, aniž by měl k dispozici celý exekuční spis), přičemž takovou situací se dovolací soud ve své rozhodovací praxi, dle přesvědčení stěžovatele, dosud nezabýval. Následně stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel svoji podrobnou argumentaci směřující proti samotnému právnímu posouzení odvolacího soudu, jež považuje za nesprávné právě s ohledem na opomenutí skutečností podávajících se z exekučního spisu, totiž že k pohledávce stěžovatele bylo zřízeno soudcovské zástavní právo.
Podle stěžovatele "absence skutkového stavu daného případu v jeho komplexnosti a souvislostech zakládá vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto je dovolací soud povinen dle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. k ní přihlédnout z úřední povinnosti." V tomto směru stěžovatel připomíná, že dovolání podal z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, což je námitka uplatnitelná i jako dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, zabývající se problematikou dovolání v civilním řízení (nálezy Ústavního soudu ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, ze dne 19. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 425/17 a ze dne 24. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 3682/16, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), na jejichž podkladu dovozuje, že jím podané dovolání netrpělo vadami, pro které by je dovolací soud mohl odmítnout dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené usnesení dovolacího soudu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že dovolací soud nesprávně odmítl dovolání stěžovatele z důvodu vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §243c odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
Protože dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka splnění náležitostí dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. února 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93). Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před dovolacím soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu - srov. §243c odst. 2 o. s. ř.).
Jednou z obligatorních náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tato náležitost je odlišná od dovolacího důvodu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16). Účel tohoto požadavku spočívá přitom v tom, aby se dovolatel resp. jeho advokát ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou dovolacího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
To znamená, že dovolatel je ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by tedy uvést, který z předpokladů vymezených v §237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy: dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe dovolacího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu změnit, nebo zda jde o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Z obsahu podaného dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve vztahu k předpokladům přípustnosti dovolání uvedl, že "[n]apadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo dle dovolatele vydáno bez ohledu na skutečný průběh exekučního řízení a bez znalosti skutkového stavu věci, a ze strany Městského soudu v Praze se jedná o nesprávné právní posouzení věci a jedná se rovněž o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena". Dále stěžovatel uvedl, že "[t]oto dovolání je přípustné podle ust. §237 a ust. §241a odst. 1 o. s. ř."
Již z uvedeného je zřejmé, že dovolatel nerozlišuje mezi kategoriemi "přípustnost dovolání" a "dovolací důvod" a tyto ve svém dovolání volně zaměňuje.
Fakticky celá dovolací argumentace dovolatele směřuje proti postupu odvolacího soudu, který údajně při svém rozhodování neměl mít k dispozici kompletní exekuční spis, v důsledku čehož rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Ústavní soud je po seznámení se s obsahem dovolání stěžovatele nucen konstatovat, že dovolání stěžovatele skutečně neobsahuje řádné vymezení toho, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 a §238a o. s. ř.) dle §241a odst. 1 o. s. ř. Za takové situace je závěr dovolacího soudu o absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zcela přiléhavý, a z tohoto důvodu i ústavně akceptovatelný.
Ústavní soud proto shrnuje, že napadené usnesení dovolacího soudu není projevem přepjatého formalismu v rozhodování obecných soudů, neboť se z něj dostatečně srozumitelně a argumentačně podávají důvody, pro které rozhodl o odmítnutí dovolání stěžovatele pro vady, jimiž skutečně trpělo. Požadavky stanovené rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu na náležitosti dovolání nelze považovat za projev formalismu, ale naopak za nezbytný předpoklad pro to, aby se dovolací soud zabýval dostatečně kvalifikovanými dovoláními a tak dostál své stěžejní roli, jíž je sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu