ECLI:CZ:US:2017:4.US.1580.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1580/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jolanty Kubienové, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017 č. j. 1 As 2/2017-34, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016 č. j. 48 A 1/2013-89 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 1 As 127/2015-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 22. 5. 2017 Mgr. Jolanta Kubienová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými ve správním soudnictví v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, byla porušena ústavně zaručená základní práva dle čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Městský úřad Kralupy nad Vltavou, odbor výstavby a územního plánování (dále jen "žalovaný"), vydal k žádosti obce Ledčice dne 12. 9. 2013 kolaudační souhlas s užíváním stavby označené jako "obnova hospodářského stavení na objekt společenského a kulturního centra."
Žalobkyně, jako vlastník sousedních nemovitostí včetně rodinného domu, podala u Krajského soudu v Praze (dále jen "správní soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, a domáhala se, aby správní soud (1) určil, že vydání kolaudačního souhlasu dne 12. 9. 2013 bylo nezákonným zásahem, (2) určil, že jednání žalovaného, který nepostupoval podle §122 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a nezakázal užívání stavby, k níž se vztahuje kolaudační souhlas ze dne 12. 9. 2013, bylo nezákonným zásahem, (3) zakázal žalovanému v další úřední činnosti vycházet z kolaudačního souhlasu ze dne 12. 9. 2013 a (4) přikázal žalovanému, aby obnovil stav před zásahem tak, že bude postupovat podle §95 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s §122 odst. 3 stavebního zákona, a bezodkladně předá kolaudační souhlas ze dne 12. 9. 2013 k provedení přezkumného řízení nadřízenému správnímu orgánu.
Dne 21. 5. 2015 rozsudkem č. j. 48 A 1/2013-48 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobě vyhověl a zakázal žalovanému v další úřední činnosti vycházet z kolaudačního souhlasu ze dne 12. 9. 2013, a přikázal mu obnovit stav před nezákonným zásahem tak, že žalovaný předmětný kolaudační souhlas zruší. Správní soud dospěl k závěru, že nedodržením obecných požadavků na výstavbu nebyly dodrženy podmínky §119 odst. 2 stavebního zákona, jejichž splnění kolaudační souhlas osvědčuje. Podle správního soudu žalobkyně ani její právní předchůdce nemohli řádně a účinně uplatnit námitky proti přístavbě terasovitého přístřešku pro nejednoznačnost podkladů.
Dne 19. 10. 2016 rozsudkem č. j. 1 As 127/2015-90 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti žalovaného rozhodl tak, že rozsudek správního soudu ze dne 21. 5. 2015 č. j. 48 A 1/2013-48 zrušil pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační soud se neztotožnil se závěrem správního soudu, že žalobkyně ani její právní předchůdce nemohli z podkladů ke stavebnímu povolení rozpoznat skutečný rozsah, povahu a umístění stavebního záměru. Kasační soud naopak konstatoval, že umístění přístavby přístřešku bylo jasně sehnatelné z výkresové části projektové dokumentace, a podklady vztahující se ke stavebnímu povolení byly shromážděny ve správním spisu, do něhož mohl právní předchůdce žalobkyně nahlížet, byly dostatečně určité a srozumitelné, aby umožňovaly účastníkům řízení seznat rozsah, povahu, umístění a stavebně technické provedení stavebního záměru. Kasační soud se též podrobně vyrovnal s námitkami žalobkyně týkajícími se odstupu mezi stavbami. Kasační soud uzavřel, že nebyly zjištěny důvody, pro které by bylo nutné kolaudační souhlas ze dne 12. 9. 2013 zrušit.
Dne 16. 12. 2016 rozsudkem č. j. 48 A 1/2013-89 správní soud, vázán právním názorem kasačního soudu z jeho výše uvedeného zrušovacího rozsudku ze dne 19. 10. 2016, žalobu na ochranu před nezákonným zásahem zamítl (výrok I).
Dne 9. 3. 2017 rozsudkem č. j. 1 As 2/2017-34 kasační soud kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 16. 12. 2016 č. j. 48 A 1/2013-89 zamítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnula dosavadní průběh řízení, uvedla skutkové okolnosti a polemizovala s právními závěry správních orgánů, správního soudu i kasačního soudu učiněnými v její věci. Tvrdila, že nezákonným zásahem orgánů veřejné moci došlo k zásahu do práva na ochranu soukromého života a vlastnického práva, v důsledku čehož je nucena strpět cizí stavbu nezákonně a proti její vůli postavenou na základech její stavby. Obecné soudy toto pochybení nenapravily, v důsledku čehož aprobovaly neoprávněný zásah do jejích práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2 a čl. 11 Listiny.
Stěžovatelka tvrdila dále porušení práva na spravedlivý proces a uvedla, že v důsledku pochybení stavebního úřadu jí, resp. jejímu právnímu předchůdci, byla znemožněna řádná obrana práv. Obecné soudy nadto ústavně nekonformním způsobem aprobovaly pochybení stavebního úřadu a její žalobu zamítly, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatelka též uvedla, že v rámci řízení před obecnými soudy nebyly věcně vypořádány její námitky, které byly relevantní a souvisely s podstatou žaloby proti kolaudačnímu souhlasu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která (resp. její právní předchůdce) byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v obecném tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny, na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny tím, že v její věci rozhodující správní orgány vydaly dne 12. 9. 2013 dle jejího názoru nezákonný kolaudační souhlas, a obecné soudy ve správním soudnictví toto rozhodnutí akceptovaly.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatelky obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Stěžovatelce nebylo upřeno základní právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zaručené článkem 36 odst. 2 Listiny, o čemž svědčí podrobně a dostatečně odůvodněná ústavní stížností napadená rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu. Z napadených rozhodnutí je též zřejmé, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdce, měli dostatečnou možnost v řízení před stavebním úřadem řádně a účinně uplatnit námitky proti přístavbě terasovitého přístřešku, a tím svá práva hájit.
Ústavní soud neshledal ani jakýkoliv náznak tvrzeného porušení základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 Listiny, resp. na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu