ECLI:CZ:US:2017:4.US.1609.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1609/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obce Mlečice, sídlem Mlečice 11, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 22 Cdo 227/2017-218 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2016 č. j. 18 Co 245/2016-189, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Josefa Beneše a Mgr. Václava Beneše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. května 2017, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhala určení, že je vlastníkem jedné poloviny pozemku parc. č. st. X1 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 567 m2, pozemku parc. č. X2 - ostatní plocha, zeleň o výměře 2 202 m2 a parcely č. X3 - ostatní plocha, zeleň o výměře 445 m2, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. X4 pro obec a katastrální území Mlečice, vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Rokycany (dále jen "sporné pozemky"). Vlastnické právo na ni mělo přejít ze státu podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu vlastnictví některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Stát měl přitom nabýt sporné pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 28. července 1960 č. 480 DrU ek./60, kterou měl uzavřít s matkou vedlejších účastníků a jejímž předmětem měla být koupě pozemku tehdy označeného p. čk. X5 za částku 0,70 Kčs/m2. V průběhu soudního řízení stěžovatelka neměla k dispozici písemné vyhotovení smlouvy. Její existenci dovozovala ze skutečnosti, že smlouva byla zmíněna v administrativních dohodách, na jejichž základě československý stát převedl správu několika pozemků určených pro výstavbu školy do správy tehdejšího Místního národního výboru v Mlečicích (dále jen "místní národní výbor"). Tato škola byla následně skutečně postavena a zkolaudována, což by tehdy fakticky nepřicházelo v úvahu, jestliže by sporné pozemky nebyly v socialistickém vlastnictví. Podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, postačovalo k platnosti a účinnosti smlouvy její uzavření, aniž by změnu vlastnictví bylo nutné zapsat do pozemkových knih či katastru nemovitostí, či tuto předmětnou smlouvu jiným způsobem registrovat. Právě z tohoto důvodu jsou v katastru nemovitostí doposud vedeni jako vlastníci sporných pozemků vedlejší účastníci.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") ze dne 11. dubna 2016 č. j. 4 C 259/2014-154 bylo žalobě vyhověno a určeno vlastnické právo stěžovatelky ke sporným pozemkům. Přestože nebyla dohledána kupní smlouva, okresní soud měl za prokázané, že její uzavření vyplývalo z administrativních smluv, na jejichž základě došlo k převodu správy pozemků, jakož i s ohledem na obsah zápisů o jednání místního národního výboru s tehdejšími vlastníky dne 14. března 1960, na němž tito prohlásili, že byli seznámeni s projektem stavby školy a jsou ochotni prodat pro stavbu potřebné části svých pozemků. Stěžovatelka se na základě těchto dokumentů mohla přinejmenším důvodně domnívat, že se na základě zákona č. 172/1991 Sb. stala vlastníkem sporných pozemků. Podle okresního soudu byly v jejím případě zároveň splněny podmínky, které zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném po 1. lednu 1992, požadoval pro nabytí vlastnického práva vydržením. Byla to právě stěžovatelka, kdo až do roku 2006 sporné pozemky užíval, aniž by jí v tom kdokoli z vedlejších účastníků bránil, či alespoň naznačil, že se hodlá vlastnického práva chopit.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání vedlejší účastník Josef Beneš, zatímco vedlejší účastník Mgr. Václav Beneš tak neučinil. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. září 2016 č. j. 18 Co 245-2016-189 tak, že částečně změnil rozsudek okresního soudu a žalobu co do jedné ideální čtvrtiny sporných pozemků zamítl. Podle krajského soudu v řízení nebyla předložena kupní smlouvy ze dne 28. července 1960, a tudíž nelze zjistit, co bylo jejím skutečným obsahem a zda ji matka vedlejších účastníků skutečně podepsala. V příslušné administrativní dohodě se navíc vyskytuje zmínka o převodu části pozemku o výměře 1 489 m2, zatímco stěžovatelka se domáhá určení vlastnického práva ke třem pozemkům o celkové výměře 3 214 m2. Nebylo tedy prokázáno, že by matka vedlejších účastníků na československý stát převedla kupní smlouvou část pozemku p. čk. X5, která by odpovídala parcelám uvedeným v žalobě. Protože k 24. květnu 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., nebyl stát vlastníkem sporných pozemků, tyto nemohly přejít do vlastnictví obce. Stěžovatelka nemohla vlastnické právo ani vydržet, neboť neexistoval žádný titul, na jehož základě by ji bylo možno považovat za oprávněného držitele.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 22 Cdo 227/2017-218 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. V dovolání totiž nebylo uvedeno, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, ačkoli jde o jednu z jeho zákonem stanovených obligatorních náležitostí. Přesto se dovolací soud - nad rámec tohoto závěru - vyjádřil i k argumentaci stěžovatelky. Předně uvedl, že okolnosti umožňující posouzení uzavření či neuzavření kupní smlouvy představují skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán. Není-li přitom prokázáno uzavření kupní smlouvy, je zcela správný závěr, že se stát nemohl stát vlastníkem ideální poloviny předmětných pozemků na základě kupní smlouvy. Stát nemohl své vlastnické právo ani vydržet, protože v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu by pro vznik oprávněné držby musel existovat titul držby, na jehož základě by držitel mohl být v dobré víře. Za situace, kdy stát nenabil předmětné pozemky, je zcela přiměřený úsudek krajského soudu o tom, že se stěžovatelka nemohla stát vlastnicí těchto pozemků podle zákona č. 172/1991 Sb. Závěrem dovolací soud dodal, že pokud je odvolací soud podle §213 občanského soudního řádu oprávněn přezkoumat zjištěný skutkový stav, je oprávněn dokazování doplnit i zopakovat. Jestliže krajský soud provedl dokazování, nemůže být jeho postup a odlišné skutkové zjištění stran uzavření kupní smlouvy nijak překvapivé. V této souvislosti dovolací soud "neshledal dovolání přípustným".
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka směřuje své námitky především vůči rozsudku krajského soudu. Označuje ho za překvapivý, neboť krajský soud se měl odchýlit od právního názoru okresního soudu, aniž by ji v tomto ohledu poučil a umožnil jí navrhnout nové důkazy. Je přesvědčena, že existenci kupní smlouvy lze prokázat uceleným řetězcem nepřímých důkazů, oč se také pokusila. Krajský soud však odmítl provést jako důkaz listiny, které v jiném řízení o obdobných pozemcích obstaral okresní soud, včetně knihy podání prokazující, že místnímu národnímu výboru byly doručeny smlouvy o převodu pozemků převáděných matkou vedlejších účastníků. Stěžovatelka se rovněž pokusila vysvětlit pochybnosti krajského soudu ohledně toho, že podle administrativních smluv měl místní národní výbor získat do správy pozemek p. čk. X5 o výměře 1 489 m2, ačkoliv jeho celková výměra je 3 214 m2. Její odůvodnění, že jde o přibližně polovinu předmětného pozemku vypočtenou podle tehdejší výměry, nebylo nijak zohledněno.
7. Výklad, podle něhož bylo do roku 1992 možné vydržení pouze u některých subjektů, považuje stěžovatelka za zakládající nepřípustnou nerovnost. Stát nakládal s pozemkem jako s vlastním s ohledem na kupní smlouvu, jejíž existence vyplývá z řady nepřímých důkazů, včetně toho, že jinak by s ohledem na tehdejší poměry nemohla být stavba školy realizována. Sporné pozemky byly zaploceny již pří její výstavbě a tím odděleny od zbytku původně číslovaných pozemků. Podle názoru stěžovatelky mělo na základě novely občanského zákoníku, jež nabyla účinnosti dne 1. ledna 1992, dojít k vydržení se zpětnou účinností k roku 1970.
8. Poslední okruh námitek se týká napadeného usnesení dovolacího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že její dovolání bylo odmítnuto z chybných důvodů. K závěru, podle něhož neuvedla otázku, při jejímž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvádí, že otázky, které vyvstaly v její věci, žádné dosavadní rozhodnutí neřeší. Důvody dovolání mely být v dovolání jasně uvedeny, protože je z něj zřejmá její polemika s právními závěry krajského soudu, které považuje za překvapivé (namítá zde nedodržení zásad spravedlivého procesu). Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že rozsudek krajského soudu vyloučil vydržení s ohledem na to, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy. Jako putativní titul nicméně mohla sloužit i dohoda o hospodaření. Krajský soud měl nesprávně posoudit také běh vydržecí doby.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je zároveň přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), avšak jen v části, ve kterém směřuje proti usnesení dovolacího soudu. V této části byla rovněž podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
10. Pokud jde o rozsudek krajského soudu, závěr o přípustnosti ústavní stížnosti proti němu se odvíjí od toho, zda stěžovatelka řádně vyčerpala dovolání [usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. K vyčerpání dovolání přitom mohlo dojít jen v případě, pokud by splňovalo veškeré zákonem předepsané procesní předpoklady a dovolací soud jej tak mohl podrobit meritornímu posouzení alespoň z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Závěr o tom, zda tyto předpoklady jsou dány, je ostatně založen v podstatě právě na posouzení důvodnosti dovolání [nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16].
11. Dovolací soud ovšem shledal dovolání vadným, neboť nemělo splňovat jednu z obligatorních náležitostí podle §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, kterou je vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento důvod odmítnutí dovolání byl stěžejní bez ohledu na to, že se dovolací soud formou obiter dicti stručně vyjádřil i k jednotlivým uplatněným námitkám. Dovolání tedy nebylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nýbrž z objektivního důvodu jeho vad. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu je tak v důsledku toho, že dovolání nebylo řádně vyčerpáno, nepřípustná.
12. Ústavní soud dodává, že i kdyby se dovolací soud dopustil nesprávného posouzení náležitostí dovolání, Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti zásadně vyhovět jen v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení o odmítnutí dovolání. Zrušení rozhodnutí dovolacího soudu by totiž umožňovalo nové posouzení přípustnosti dovolání a eventuálně též její meritorní posouzení. V tomto případě by byla ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu rovněž nepřípustná, tentokrát ale z důvodu její předčasnosti.
V.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu okresního soudu vedeného pod sp. zn. 4 C 259/2014, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které je přípustná, zjevně neopodstatněná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
15. Ústavní soud musí předně přisvědčit závěrům dovolacího soudu, že dovolání stěžovatelky nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti podle §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. V úvodní části dovolání pouze uvedla, že rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a dále, že se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jím řešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Na žádném místě však již stěžovatelka neupřesňuje, kterých konkrétních právních otázek se tato jednotlivá hodnocení mají týkat, ani od jaké praxe dovolacího soudu se měl krajský soud odchýlit. Již z tohoto důvodu nemohlo být dovolání stěžovatelky podrobeno meritornímu posouzení, což znamená, že jeho odmítnutím nebylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Přesto Ústavní soud nepřehlédl, že dovolací soud se k jednotlivým námitkám stěžovatelky vůči rozsudku krajského soudu přece jen vyjádřil, a v tomto ohledu považuje za žádoucí učinit několik poznámek. Pro posouzení věci ze strany obecných soudů byl klíčový skutkový závěr, zda byla v roce 1960 uzavřena kupní smlouva mezi československým státem a matkou vedlejších účastníků týkající se sporných pozemků. Podle krajského soudu existence této smlouvy nebyla prokázána, přičemž za postačující nebylo možno považovat nepřímé důkazy provedené k návrhu stěžovatelky. Nešlo z nich totiž dovodit, co přesně mělo být obsahem smlouvy, ani zda matka vedlejších účastníků smlouvu skutečně uzavřela (učinila příslušné právní jednání). Krajský soud sice zjevně pochybil, jestliže se v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil k důkazním návrhům, které stěžovatelka uplatnila v odvolacím řízení, tomuto pochybení však nelze přiznat ústavní rozměr. Tyto důkazní návrhy (viz bod 6 tohoto usnesení) by pouze doplňovaly již provedené nepřímé důkazy, aniž by mohly přinést nová relevantní zjištění ohledně existence smlouvy a jejím obsahu a měly tak vliv na výsledné skutkové závěry. Samotný závěr krajského soudu, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, Ústavní soud nepovažuje za svévolný či jsoucí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
17. Namítá-li stěžovatelka překvapivost rozsudku krajského soudu, Ústavní soud podotýká, že odlišné skutkové hodnocení otázky existence kupní smlouvy bylo předmětem odvolání vedlejšího účastníka a stěžovatelka proto musela být srozuměna s možností, že tato otázka bude krajským soudem posouzena jinak. Nejde tedy o překvapivost rozhodnutí v tom smyslu, že by odvolací soud otevřel zcela novou rovinu právního posouzení, kterou účastníci řízení nemohli předvídat a přizpůsobit jí své důkazní návrhy [srov. např. nález ze dne 11. prosince 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381) nebo nález ze dne 22. října 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217)]. Ve vztahu k ostatním námitkám považuje Ústavní soud za přiléhavé hodnocení dovolacího soudu, na které současně odkazuje. Tento závěr se týká i otázky vydržení vlastnického práva k sporným pozemkům. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu by ani v případě její přípustnosti nebyla opodstatněná.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti usnesení dovolacího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. V části, ve které směřuje proti rozsudku krajského soudu, tak učinil podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu