ECLI:CZ:US:2017:4.US.161.17.1
sp. zn. IV. ÚS 161/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Jiřího Bezděka, zastoupeného Mgr. Danielou Bidmonovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 10. 2016, č. j. 40 Co 482/2016-191, usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 6. 2016, č. j. 22 EXE 496/2012-165, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 2. 2012, č.j. 22 EXE 496/2012-16, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku nařídil k uspokojení pohledávky ve výši 8 080 Kč a 960 Kč usnesením ze dne 8. 2. 2012, č. j. 22 EXE 496/2012-16, výkon rozhodnutí na majetek stěžovatele. Stejný soud zamítl usnesením ze dne 17. 6. 2016, č. j. 22 EXE 496/2012-165, návrh stěžovatele na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. s odůvodněním, že exekuce neprobíhala nepřiměřeně dlouhou dobu a nebylo možné přijmout jednoznačný závěr, že by její průběh ukazoval, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu usnesením ze dne 27. 10. 2016, č. j. 40 Co 482/2016-191, protože důvod k zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného (stěžovatele) opětovně není dán. Dále uvedl, že účelem exekučního řízení je uspokojit přiznaná práva oprávněných osob vůči povinným - smyslem exekuce je, aby byla provedena, nikoliv zastavena.
Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatel (povinný) brání včasnou ústavní stížností a navrhuje zrušení (celého) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu. Namítá zásah do práva na lidskou důstojnost a osobní čest podle čl. 10 odst. 1, porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a zásady rovnosti v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V napadených rozhodnutích spatřuje znaky svévole a nepředvídatelnosti, tvrdí, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkou nepřiměřené délky vedení exekuce a přes prokázání tohoto důvodu k zastavení exekuce k tomu nedošlo.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel se dovolává svévole a nepředvídatelnosti napadených rozhodnutí - z jejich obsahu ovšem zjevně žádné takové vady nevyplývají. Tvrzení v tomto směru nejsou ani dostatečně podpořena ústavně právní argumentací a námitky stěžovatele nelze hodnotit jinak než jako bezpředmětné.
Ve vztahu k prokázání důvodu pro zastavení exekuce (nemajetnosti stěžovatele) Ústavní soud zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, což však neshledal. Obecné soudy dospěly předvídatelným způsobem k závěru, že podmínky pro zastavení exekuce nebyly naplněny, žádné důkazy neopomenuly, umožnily stěžovateli uplatnit námitky, s nimiž se řádně vypořádaly. Odůvodnění všech rozhodnutí jsou jasná, srozumitelná a logická. Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti.
Stěžovatel zejména namítá protiústavnost celého exekučního řádu. Touto argumentací se ovšem Ústavní soud vůbec nezabýval, jelikož zákon lze zrušit až v případě, že samotná ústavní stížnost je důvodná, což není posuzovaný případ. Přezkoumávanými rozhodnutími založenými na právní úpravě obsažené v exekučním řádu zjevně nebyla porušena ústavně chráněná práva stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; současně z týchž důvodů a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) odmítl akcesorický návrh na zrušení zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu