ECLI:CZ:US:2017:4.US.1652.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1652/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. G., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, se sídlem třída SNP 733, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2016 č. j. 4 Tdo 112/2016-25, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2015 č. j. 4 To 260/2015-558 a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. července 2015 č. j. 30 T 149/2014-529, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na trestní stíhání způsobem, který připouští zákon dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
V odůvodnění ústavní stížnosti namítá stěžovatel zejména extrémně vadné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Obecné soudy měly pochybit také tím, že nepřihlédly k tomu, že stěžovatel jednal v omluvitelném omylu a že postupoval pouze podle pokynů pojišťovny.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh a předcházejících rozhodnutí vyžádaných si Ústavním soudem se zjišťuje:
Stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu v Brně-venkov ze dne 20. července 2015 sp. zn. 30 T 149/2014 uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §250 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a za tento trestný čin byl odsouzen podle §210 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního řádu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Výše uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že se pokusil vylákat od společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group pojistné plnění ve výši nejméně 380.063 Kč, tak, že ve dnech 30. dubna 2012 a 17. května 2012 zaslal za účelem poskytnutí pojistného plnění ze své emailové adresy X. na emailovou adresu info@koop.cz fakturu č. 22000933 znějící na částku 835.662,60 bez DPH, jež měla být vystavena společností HB Auto Praha s. r. o., kterou dokladoval provedení opravy osobního automobilu Mercedes Benz S 65 AMG 221 v souvislosti s řešením škodné události týkající se poškození uvedeného motorového vozidla, ačkoliv si byl vědom, že vozidlo nebylo opraveno společností HB Auto Praha, s. r. o., ale svépomocí panem Josefem Bobkem.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 22. září 2015 č. j. 4 To 260/2015-558 tak, že podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání a Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 16. února 2016 č. j. 4 Tdo 112/2016-25 dovolání obviněného odmítl.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm ovšem nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovu námitku, že byly splněny podmínky tzv. omluvitelného omylu podle §19 trestního zákoníku. Při posouzení subjektivní stránky trestného činu postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele k postupu Nejvyššího soudu České republiky, neboť tento postupoval v souladu s trestním řádem a tam vymezenými důvody pro podání dovolání.
Všemi námitkami, vznesenými stěžovatelem v průběhu trestního řízení, se obecné soudy důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu