ECLI:CZ:US:2017:4.US.1669.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1669/14
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 7. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 1669/14 ve věci ústavní stížnosti N. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti platebním rozkazům Okresního soudu v Pardubicích č. j. 17 C 137/2008-12 a 17 C 126/2008-19 ze dne 27. 11. 2008, jimiž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci dlužné jízdné včetně přirážek za jízdu městskou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu, za účasti Okresního soudu v Pardubicích jako účastníka řízení a CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o., zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/213, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Platebními rozkazy Okresního soudu v Pardubicích č. j. 17 C 137/2008-12 a 17 C 126/2008-19 ze dne 27. 11. 2008 byla porušena základní práva stěžovatelky chráněná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Platební rozkazy Okresního soudu v Pardubicích č. j. 17 C 137/2008-12 a 17 C 126/2008-19 ze dne 27. 11. 2008 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, připojených spisů Okresního soudu v Pardubicích a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 11. 2008 byl vydán platební rozkaz č. j. 17 C 126/2008-19, jímž byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 007 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve výši 8 454 Kč. Stejného dne byl vydán i platební rozkaz č. j. 17 C 137/2008-12, jímž byla rovněž žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 007 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve výši 8 454 Kč. Žalované částky představovaly nezaplacené jízdné a část nezaplacené přirážky k jízdnému, neboť stěžovatelka se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy neprokázala pověřenému pracovníkovi právního předchůdce žalobkyně platným cestovním dokladem. Žalobkyně se stala nabyvatelem pohledávky na základě jejího postoupení od původního věřitele.
3. V době podání žalob bylo žalované stěžovatelce 11 let. Usneseními Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 6. 2008 č. j. 17 C 126/2008-7 a dne 9. 6. 2008 č. j. 17 C 137/2008-7 byla žalované podle §23 o. s. ř. ustanovena jako zákonná zástupkyně matka nezletilé. Oba platební rozkazy byly doručeny do vlastních rukou matky žalované. Platební rozkazy nabyly právní moci dne 1. 1. 2009, neboť matka nezletilé proti nim nepodala odpor.
4. Stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím žaloby pro zmatečnost z důvodu, že jí postupem okresního soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Žaloby pro zmatečnost byly pravomocně zamítnuty. Jednalo se o usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 3. 2015 č. j. 17 C 126/2008 73 ve znění opravného usnesení ze dne 21. 10. 2015 č. j. 17 C 126/2008-92, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2016 č. j. 22 Co 240/2015-120, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 3. 2015 č. j. 17 C 137/2008 71, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 12. 2015 č. j. 22 Co 241/2015-93.
5. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2016 stěžovatelka uvádí, že proti těmto rozhodnutím nepodala dovolání, neboť nebylo v plném rozsahu vyhověno její žádosti o osvobození od soudních poplatků a stěžovatelka neměla finanční prostředky k jejich zaplacení. Stěžovatelka má navíc za to, že dovolání podaná k Nejvyššímu soudu v rámci řízení o žalobách pro zmatečnost proti platebním rozkazům ani nemohou vést k jejich zrušení, neboť v případě stěžovatelky uplynula tříletá objektivní lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285).
II.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že od svých deseti let žila v dětském domově, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 19 P 26/2005-394 ze dne 15. 5. 2008, kterým byla nařízena její ústavní výchova. Uvádí, že dne 3. 4. 2014 náhodně zjistila, že jsou proti ní vedeny dvě exekuce, a to aniž by jí kdykoli bylo doručeno jakékoli rozhodnutí v nalézacím řízení nebo v rámci exekučního řízení. Stěžovatelka proto ze své vlastní iniciativy začala pátrat po existenci možných exekučních titulů a teprve dne 14. 4. 2014 při nahlížení do soudních spisů jejím právním zástupcem měla možnost se seznámit s obsahem napadených platebních rozkazů.
7. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná, třebaže se v jednotlivých případech jedná o bagatelní věci, nicméně v souhrnu spolu s náklady řízení se jedná o částku 43 000 Kč, která značně převyšuje hranici bagatelnosti. Stěžovatelka brojí proti postupu Okresního soudu v Pardubicích, který jí zcela odňal možnost jednat před soudem, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
8. Soud jednal pouze s její matkou jakožto zákonnou zástupkyní, ačkoliv mu musely být známy okolnosti, které takové zastoupení vylučovaly. Těmito okolnostmi byl v prvé řadě střet zájmů mezi matkou a stěžovatelkou ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť to měla být matka, která měla povinnost žalovanou částku za stěžovatelku zaplatit. Pokud matka stěžovatelky nebyla schopna se o nezletilou stěžovatelku postarat a zajistit jí alespoň základní potřeby, pročež byla stěžovatelka svěřena do ústavní výchovy, tím spíše nemohla matka stěžovatelky ani hájit její zájmy v probíhajícím soudním řízení. Soud, kterému byla z jeho vlastní činnosti známa situace stěžovatelky, měl stěžovatelce ustanovit s ohledem na nejlepší zájem dítěte opatrovníka, nejlépe advokáta. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217). Soud na jedné straně, aniž by zkoumal, zda by stěžovatelka nebyla schopná vyjádřit své názory, ji vyloučil z účasti na řízení, na druhé straně neměl ale žádný problém uložit jí povinnost k zaplacení žalované částky včetně příslušenství a náhrady nákladů řízení žalobkyni.
9. Stěžovatelka dále vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo i do jejího práva na ochranu vlastnictví tím, že soud nespojil souběžně probíhající řízení zahájená na základě žalob podaných žalobcem téhož dne mezi týmiž účastníky se stejným skutkovým základem a projednávaná stejnou soudkyní [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011 (N 154/62 SbNU 347), sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609)]. Vzhledem k tomu, že ve všech případech se jednalo o typizované žaloby se stejným skutkovým základem, považuje za nespravedlivé, aby jí za každé řízení byla uložena povinnost hradit náklady řízení mnohonásobně převyšující částku jistiny. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), v němž byl vyjádřen názor, že vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení je spravedlivé určit výši odměny za zastupování jako ekvivalent jednonásobku vymáhané částky.
III.
10. Předsedkyně senátu 17 C Okresního soudu v Pardubicích ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázala na obsah spisu, přičemž zdůraznila, že ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem, který byl řádně doručen zákonné zástupkyni tehdy nezletilé stěžovatelky, tj. její matce, která však nepodala odpor.
11. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že před podáním žalob vyhověla zákonné zástupkyni stěžovatelky, která požádala o splátkový kalendář (nejen pro stěžovatelku, ale i další její dcery), avšak ze splátek uhradila pouze jedinou ve výši 500 Kč. V době, kdy již hrozilo promlčení pohledávek, podala vedlejší účastnice žaloby, o nichž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Podotýká, že matka stěžovatelky měla snahu hájit její zájmy a s vedlejší účastnicí iniciativně jednala. Ústavní stížnost považuje za nepřípustnou, neboť stěžovatelka dosud nevyčerpala procesní prostředky, které jí k ochraně práv náleží. Je přesvědčena, že nedošlo k tvrzenému střetu zájmů mezi stěžovatelkou a její zákonnou zástupkyní, a proto Okresní soud v Pardubicích postupoval správně a v souladu s okolnostmi případu i v této době aktuální právní úpravou. Závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 (viz výše) nelze brát absolutně, tzn., že záleží na každém individuálním případu. Vedlejší účastnice nepovažuje za relevantní ani námitku ohledně spojení předmětných řízení, a to s ohledem na specifika rozkazního řízení. Vyslovuje dále přesvědčení, že náklady vedlejší účastnice na právní zastoupení byly vynaloženy účelně.
12. Stěžovatelka v replice k vyjádřením účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení setrvává na své argumentaci a poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1765/14 ze dne 20. 12. 2016 (N 248/83 SbNU 875) ve skutkově i právně obdobné věci týkající se stěžovatelčiny sestry.
IV.
13. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
14. Ústavní soud shledal ústavní stížnost za včas podanou. Pro posouzení zachování lhůty bylo s ohledem na čl. IV bod 2 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, relevantní ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. prosince 2012, podle něhož lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Takto určený počátek běhu lhůty je třeba nicméně vykládat způsobem, který nebude bránit věcnému projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, jestliže v ní stěžovatel namítá porušení práva jednat v řízení před soudem v důsledku takového postupu, který z povahy věci vylučoval, aby mu bylo doručováno toto rozhodnutí. Pokud za této situace měly právní účinky doručení nastat doručením jiné osobě, resp. osobě, která měla v řízení stěžovatelku zastupovat, avšak zůstává sporné, zda tuto svoji činnost vykonávala řádně, pak nelze pod pojmem "doručení" ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení. Za rozhodný proto v tomto případě Ústavní soud považuje až okamžik, kdy se stěžovatelka o rozhodnutí poprvé dozvěděla nebo mohla dozvědět a od kterého tak měla reálnou možnost tento právní prostředek využít [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), sp. zn. IV. ÚS 811/05 ze dne 9. 5. 2006 (N 98/41 SbNU 279), sp. zn. IV. ÚS 1685/11 ze dne 21. 11. 2011 (N 198/63 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013 (N 106/69 SbNU 733)]. Tato východiska se uplatnila i v nyní projednávané věci.
15. Z vyžádaných spisů má Ústavní soud za zjištěné, že v řízení bylo jednáno pouze s matkou stěžovatelky jakožto její zákonnou zástupkyní, které bylo také doručováno. Ústavní soud nemá důvod nevěřit tvrzení stěžovatelky, že se o existenci napadených rozhodnutí dozvěděla až v souvislosti s probíhajícími exekučními řízeními, což bylo dne 14. 4. 2014, kdy jí bylo umožněno nahlédnutí do příslušných spisů. Tento den byl proto z pohledu Ústavního soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. prosince 2012).
16. Co se týče přípustnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud musel posoudit skutečnost, že stěžovatelka řádně neuplatnila dovolání proti rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno jejím žalobám pro zmatečnost. Ústavní soud přitom nemohl odhlédnout od specifičnosti věci a důvodů, pro které stěžovatelka dovolání neuplatnila. Především však vzal v úvahu závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285), v němž uvedl, že žaloba pro zmatečnost v dané věci nepředstavuje efektivní prostředek nápravy pro odstranění pochybení, v němž jsou spatřovány zmatečnostní vady. Proto ani v daném případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání procesních prostředků nápravy.
17. Ústavní soud proto konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V.
18. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
19. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
20. Ústavní soud posoudil návrh na základě takto vymezených kritérií a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
21. Ústavní soud předesílá, že v podstatě totožnou ústavní stížností, podanou sestrou stěžovatelky, týkající se stejné problematiky, založenou na obdobných skutkových okolnostech a podloženou stejnou argumentací se již ve své rozhodovací činnosti zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1765/14 (viz výše), a to zejména pokud jde o nákladové výroky. Shodnou problematikou se rovněž zabýval v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 3966/14 ze dne 19. 12. 2016 (N 245/83 SbNU 787), sp. zn. I. ÚS 3970/14 ze dne 24. 10. 2016 (N 196/83 SbNU 167), sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285), sp. zn. III. ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 250/83 SbNU 895) a dalších. Od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
22. Z čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá i právo každého, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. V případě fyzické osoby, jež s ohledem na svůj nízký věk nebo zdravotní stav není schopna porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli, je nezbytné její zastoupení osobou, která bude uplatňovat její práva a hájit její zájmy. Je-li účastníkem řízení nezletilé dítě, vztahuje se na toto řízení povinnost státu plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (odstavec 1) a musí mu být zajištěna taková ochrana a péče, jaká je nezbytná pro jeho blaho (odstavec 2). Nezletilé dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze je považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým.
23. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně a nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nezletilý navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda v konkrétní věci nejde právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř.
24. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci příslušný soud této své povinnosti nedostál. Ve světle závěrů přijatých v citovaných nálezech považuje Ústavní soud rovněž za nesporné, že stěžovatelka neměla schopnost se účinně právně bránit, a to s přihlédnutím k celkovému kontextu sporu a především pak k tomu, že v době zahájení soudních řízení byla nezletilá (ve věku 11 let) a postrádala dostatečné rodinné zázemí, neboť probíhalo řízení o svěření do péče. Výsledkem řízení o svěření do péče bylo umístění stěžovatelky a jejích sourozenců v dětském domově, neboť matka pro neuspořádané poměry k otci nezletilých, nedostatečné bytové a materiální podmínky nebyla schopna výchovu nezletilých dětí zajistit. Výchovu nemohl zajistit ani otec, a to s ohledem na neřešený alkoholismus a násilné a agresivní chování vůči matce i k nezletilým.
25. Za této situace, i s přihlédnutím k tomu, že reálná možnost stěžovatelky dodržet přepravní podmínky se jevila jako velmi pochybná, se podle přesvědčení Ústavního soudu nemělo řízení uskutečnit bez toho, aniž by stěžovatelka byla řádně zastoupena opatrovníkem, k jehož ustanovení mělo dojít podle §29 odst. 1 o. s. ř. Pokud se tak nestalo, stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, tedy bylo porušeno její právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny [obdobně srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 98/81 SbNU 591), sp. zn. III. ÚS 2736/15 ze dne 12. 7. 2016 ve znění opravného usnesení sp. zn. III. ÚS 2736/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 125/82 SbNU 45) a sp. zn. III. ÚS 3055/16 (viz výše)]. Uvedené okolnosti navíc mohly být s ohledem na vydání rozsudku Okresního soudu v Pardubicích o nařízení ústavní výchovy dnem 15. 5. 2008 tomuto soudu známy z vlastní činnosti, případně při řádném postupu soudu a ustanovení opatrovníka nezletilé měly být zjištěny.
26. Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se zvýšených nákladů řízení v důsledku nespojení obou řízení se stejným skutkovým základem, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na závěry uvedené ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1765/14, které lze zcela aplikovat na nyní projednávanou věc.
27. V dané věci probíhala u Okresního soudu v Pardubicích souběžně dvě soudní řízení zahájená v květnu roku 2008, a to na základě žalob podaných proti stěžovatelce vedlejší účastnicí. Žaloby se přitom týkaly téže problematiky, rovněž okruh účastníků řízení byl totožný.
28. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že §112 o. s. ř., podle něhož může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které spolu skutkově souvisí nebo se týkají týchž účastníků, je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nejen v souvislosti s uplatněním zásady ekonomie řízení, ale také z hlediska souladnosti procesního postupu soudu, pokud jde o náklady řízení, s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Uvedené postuláty by měly vést soudy k úvaze o spojení věcí.
29. Tento závěr byl vyjádřen v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) sice toliko formou obiter dicti, následně byl nicméně do řady nálezů začleněn jako jejich ratio decidendi [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609), sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011 (N 154/62 SbNU 347), sp. zn. IV. ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011 (N 180/63 SbNU 91)]. Třebaže se citované nálezy věnují primárně souběžně probíhajícím exekucím, lze jejich závěry vztáhnout i na řízení nalézací.
30. V nálezu sp. zn. III. ÚS 236/13 ze dne 16. 7. 2015 (N 129/78 SbNU 51) pak Ústavní soud uvedl, že jestliže nalézací soud projednává odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné, a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž by využil možnosti uvedené v ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. a věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. S ohledem na závěry vyplývající z výše uvedených nálezů Ústavní soud usuzuje, že i v nyní projednávané věci bylo především povinností soudu uzpůsobit podmínky vedení sporu tak, aby stěžovatelce nevznikaly vyšší než nezbytné náklady řízení. Povinností soudu proto bylo spojit řízení i bez návrhu účastníků. Pokud tak soud neučinil, porušil právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, což ve svém důsledku mělo dosah i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
32. Ústavní soud podotýká, že tímto nálezem nepředjímá výsledek řízení poté, co bude se stěžovatelkou řádně jednáno, nicméně bude na okresním soudu, aby zohlednil judikaturu Ústavního soudu i argumentaci stěžovatelky jak k věci samé, tak k přiměřenosti výše nákladů řízení. Ústavní soud pro úplnost [obdobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 1765/14 (viz výše)] dodává, že smysl tohoto rozhodnutí netkví v tom, aby obhajovalo nebo navádělo účastníky právních vztahů k vyhýbání se plnění jejich povinností, případně zpochybňovalo právo věřitele na vymáhání pohledávky. Nelze však rezignovat na základní práva účastníka řízení, tím spíše pokud jím je nezletilý. Pokud jde o náklady řízení, musí existovat proporcionální vztah mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (ať již nákladů nalézacího řízení nebo exekučního), které musí žalovaný, resp. povinný nést.
33. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výrocích I a II nálezu uvedeno.