ECLI:CZ:US:2017:4.US.1696.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1696/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Františka Buška, zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Bubenská 1477/1, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4690/2016-171 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 č. j. 22 Co 406/2015-121, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o ochranu osobnosti.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 7. 2015 č. j. 16 C 4/2015-73 zamítl v celém rozsahu žalobu Ing. Tomáše Plachého, CSc., jíž se po žalovaném stěžovateli domáhal písemné omluvy za očernění jeho osoby v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 355/2013 a zaplacení 300 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl nezákonnost napadených rozhodnutí a nesprávný postup soudů obou stupňů. Městskému soudu vytkl, že zrušil rozsudek obvodního soudu jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle §219a odst. 1 a §219a odst. 2 o. s. ř., přestože soud řádně zohlednil a posoudil všechny relevantní skutečnosti týkající se pasivní legitimace stěžovatele jako žalovaného, navíc o zrušení rozsudku rozhodl bez jednání. Stěžovatel má rovněž za to, že příslušný senát městského soudu neměl ve svém složení rozhodovat z důvodu možné podjatosti členky senátu, soudkyně Heleny Karetové. O jeho námitce podjatosti Vrchní soud v Praze usnesením z dubna 2016 rozhodl tak, že jmenovaná soudkyně není z projednávání věci vyloučena, nicméně i přes toto rozhodnutí má stěžovatel za to, že jsou dány vážné pochybnosti o její nezávislosti, neboť jmenovaná je manželkou generálního ředitele a člena správní rady obchodní společnosti, která v předmětném sporu zaujímá pozici vedlejšího účastníka. Stěžovatel podrobil kritice i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který při posouzení přípustnosti dovolání pominul, že městský soud se ve svém kasačním rozhodnutí vyjádřil ke správnosti závěrů obvodního soudu, aniž by k tomu byl za situace, kdy zrušil rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, oprávněn.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zjišťuje, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 624/16 ze dne 29. 2. 2016 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Lze dodat, že závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
Podanou ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí tak není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva, včetně práva na nezávislý a nestranný soud. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).
Stěžovatel napadl ústavní stížností také usnesení Nejvyššího soudu, které sice není kasačním rozhodnutím, nicméně princip subsidiarity lze uplatnit i ve vztahu k němu, neboť je nelze považovat za rozhodnutí, kterým se řízení ve věci samé končí. Skutečnost, že řízení o žalobě vedlejšího účastníka není pravomocně skončeno, vylučuje, aby Ústavní soud, byť pouze z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod, přezkoumával skutkové a právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, a to i pokud jde o právní posouzení věci dovolacím soudem v jeho usnesení, kterým bylo z důvodu nesplnění podmínek podle §237 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu. Jakkoli tedy není vyloučena formální přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsah ústavněprávního přezkumu je v podstatě omezen na posouzení, zda dovolací soud svým závěrem o nepřípustnosti dovolání neodepřel stěžovateli přístup k tomuto soudu a neporušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takové pochybení Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud reagoval na dovolací námitky stěžovatele a vyložil, z jakého důvodu neshledal splnění podmínek přípustnosti dovolání. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal žádný exces, který by s ohledem na výše vymezený omezený rozsah jeho přezkumu vytvářel prostor pro zásah ve formě kasačního nálezu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu