ECLI:CZ:US:2017:4.US.1702.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1702/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Milana Žalia, zastoupeného JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 398/2016-339, a Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 62 Co 274/2012-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl rozsudkem ze dne 22. 8. 2011, č. j. 23 C 71/2010-125, žalobě o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 7. 7. 2011 (dále jen "zák. prác."), s odůvodněním, že žalovaná společnost HSBC BANK PLC, se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, 8 Canada Square, London E14 5 HQ, reg. č. 14259, HSBC Bank plc - pobočka Praha se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15 (dále jen "vedlejší účastnice"), neprokázala, že by stěžovatele (žalobce) nemohla dále zaměstnávat. Nebyla prokázána příčinná souvislost mezi organizační změnou rušící oddělení internetového bankovnictví a nadbytečností stěžovatele, jelikož mohl vykonávat práce, na které byli přijati noví zaměstnanci (stěžovatel měl dlouholeté zkušenosti nejen v oblasti internetového bankovnictví). Vedlejší účastnice netvrdila ani neprokázala, jaká kritéria k výkonu nových úkolů na dosavadním úseku stěžovatel nesplňoval.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 2012, č. j. 62 Co 274/2012-196, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, protože vedlejší účastnice, tak jak byla v žalobě původně označena (HSBC Bank plc - pobočka Praha, se sídlem v Praze 1, Millenium Plaza, V Celnici 10), nemá, jakožto organizační složka zahraniční právnické osoby, způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o. s. ř. a tento nedostatek podmínky řízení nebylo možné odstranit.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil usnesením ze dne 4. 12. 2014, č. j. 21 Cdo 1592/2013-240, s odůvodněním, že stěžovatel v žalobě označil vedlejší účastnici způsobem, z něhož jasně vyplývalo, že žalovanou byla zahraniční společnost, a nikoliv její organizační složka, což bylo patrné z tvrzení obsažených v textu žaloby. Řízení proto nemělo být zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, ale správně měl soud stěžovatele vyzvat k odstranění vad žaloby postupem podle §43 o. s. ř.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 62 Co 274/2012-255, tak, že žalobu zamítl. Vedlejší účastnice prokázala, že organizační změnou ze dne 26. 10. 2009 zrušila pracovní místo zastávané stěžovatelem (specialista internetového bankovnictví). Vedlejší účastnice neměla povinnost nabídnout stěžovateli jinou pro něj vhodnou práci, jelikož tato podmínka již nebyla v zákoně oproti předchozí právní úpravě stanovena. Podstatné bylo, že hlavní část pracovní náplně stěžovatele byla zrušena s účinností od 1. 11. 2009, nemuselo však dojít k absolutnímu snížení počtu zaměstnanců (byli přijati jiní tři zaměstnanci). Stěžovatelem vznesenou námitku diskriminace z důvodu jeho činnosti v evropské radě zaměstnanců odvolací soud odmítl.
Nejvyšší soud dovolání částečně odmítl pro nepřípustnost a částečně zamítl pro neopodstatněnost rozsudkem ze dne 6. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 398/2016-339. Uzavřel přitom, že členové evropské rady zaměstnanců, jejímž členem stěžovatel byl, nejsou chráněni stejně jako členové odborových organizací podle §61 zák. prác., a není proto potřeba předchozího souhlasu evropské rady zaměstnanců s výpovědí jejího člena. Podle závěrů dovolacího soudu ochranu členů evropských rad zaměstnanců zajištuje §276 odst. 2 zák. prác. a nelze ji rozšiřovat; vyloučil také možnost dovozovat širší ochranu ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/38/ES ze dne 6. 5. 2009, o zřízení evropské rady zaměstnanců.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení práva na rovnost podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1, práv na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy V., zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť má za to, že mu obecné soudy upřely ochranu před diskriminací spočívající v tom, že zaměstnavatel - vedlejší účastnice, dal stěžovateli výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost z důvodu organizačních změn, ačkoliv byl stěžovatel členem evropské rady zaměstnanců, na jejíž členy se podle jeho názoru vztahuje obdobná ochrana jako na členy odborových organizací podle §61 zák. prác., tedy je nezbytný předchozí souhlas odborové organizace s výpovědí.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
§52 písm. c) zák. prác. zní: "Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů: c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách."
§61 odst. 2 zák. prác. zní: "Jde-li o člena orgánu odborové organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v době 1 roku po jeho skončení, je k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas. (...)"
§276 odst. 2 zák. prác. zní: "Zástupci zaměstnanců nesmějí být pro výkon své činnosti znevýhodněni nebo zvýhodněni ve svých právech, ani diskriminováni."
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, a nezabývá se proto porušením běžných (zákonných) práv, jestliže nejsou zároveň porušena ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny (viz nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy věcí zabývaly opakovaně a důkladně. Právu na spravedlivý proces nelze rozumět tak, že stěžovateli garantuje právo na rozhodnutí podle jeho vlastního názoru. Právo na spravedlivý proces je porušeno jen tehdy, jestliže obecné soudy nedodrží zákonný procesní postup nebo aplikují hmotné právo svévolně či v rozporu se základními principy spravedlnosti - nic takového ovšem v nyní souzené věci nenastalo (srovnej nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje tvrzení již uplatněná a vypořádaná v předchozím řízení před obecnými soudy, z ústavně právního hlediska nepodpořil své námitky o porušení ústavně chráněných práv relevantní argumentací. Ústavní stížnost je i přes svůj značný rozsah výhradně polemikou se závěry učiněnými obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do pozice, která mu zjevně podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Namítanou diskriminací porušující rovnost podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny Ústavní soud rozumí rozdílné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, jež nemá objektivní a rozumné odůvodnění (přímá diskriminace) nebo zacházení založené na neutrálním kritériu, které vede k znevýhodnění osoby (nepřímá diskriminace).
Stěžovatel se dovolává marně diskriminačního jednání, jelikož s ním bylo jednáno v souladu s §276 odst. 2 zák. prác., upravujícího ochranu zaměstnanců působících v evropské radě zaměstnanců, která však není odborovou organizací, nemá právní osobnost (subjektivitu) a nelze na její členy aplikovat ochranu podle §61 odst. 2 zák. prác. Stěžovatel se nacházel v odlišném postavení, a proto s ním bylo také odlišně zacházeno, a nebyl tak naplněný základní znak diskriminace (srovnej např. nález ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 18/15).
Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že se obecné soudy s argumentací stěžovatele přesvědčivě a důsledně vypořádaly, svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a předestřely úvahy, které je vedly k učiněným závěrům. Napadená rozhodnutí jsou předvídatelná, přesvědčivá a z ústavněprávního pohledu jim zjevně nelze nic vytknout.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu