ECLI:CZ:US:2017:4.US.1733.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1733/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti 1) Jany S., 2) Jiřího S. a nezletilých dětí 3) Evy S., 4) Adama S., 5) , Martina S., 6) Tomáše S., 7) Alžběty S. (jedná se o pseudonymy), všichni zastoupeni Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 13 Co 112/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 14, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 8, čl. 9 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 9 Nc 86/2014-15 ze dne 16. 4. 2015 o nařízení ústavní výchovy nezletilých dětí (stěžovatelé 3-7) s tím, že budou umístěny do dětského domova. Důvodem rozhodnutí byla zjištění, podle nichž rodiče nedostatečně zabezpečují potřeby nezletilých dětí, včetně lékařské péče a zajištění školní docházky.
Stěžovatelé, s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zejména namítají, že rozhodnutím soudů bylo porušeno právo na jejich rodinný život, neboť projednáním nezákonného návrhu na zahájení řízení byl aprobován nezákonný postup Orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále též "OSPOD"). Podle stěžovatelů OSPOD zcela rezignoval na své zákonné povinnosti, a to zjevným způsobem vykazujícím znaky svévole. Ze spisu není zřejmé, jakým způsobem se pokoušel s rodiči záležitost projednat, jaké poradenství jim nabídl či zprostředkoval, zda vůbec byla splněna povinnost vypracovat individuální plány ochrany dítěte, nebyl učiněn pokus o svolání případové konference.
Dopady do práva na respektování rodinného života, které rozdělení rodiny má, svou intenzitou výrazně převyšují ohrožení zájmů děti. Nepostačí, že o děti může být jinde postaráno lépe, že obdrží lepší zdravotní péči, bude kvalitněji pečováno o jejich vzdělání či využití volného času, ev. že budou žít v prostředí, které je pro ně více podnětné. Jsou přesvědčeni, že zjištěná nedbalost rodičů při komunikaci s lékaři, absence ve školní docházce, ponechávání dětí pod dozorem nejstaršího dítěte či pohyb děti venku bez dozoru mohou byt předmětem např. přestupkového řízení či jiných výchovných opatření, nemohou být ale podkladem k úplnému rozdělení rodiny. Mají za neopodstatněnou výtku, týkající se ponechávání dětí bez dozoru, neboť u početnějších rodin s obdobným sociálním zařazením dochází z důvodů nezbytnosti k ponechání mladších dětí pod dozorem starších.
Dále namítají procesní nedostatky v řízení. Rozsudky považují za nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné. Ve věci nebylo prováděno řádné dokazování, není zřejmé, jak byly důkazy hodnoceny. Soudy vycházely bez dalšího ze zpráv OSPOD jakožto účastníka řízení, ev. zástupce účastníků, které mají charakter procesních přednesů. Skutková tvrzení v návrzích uvedená jsou vágní, není zřejmá např. četnost zjištěných závad (ani četnost prováděných šetřeni),
Podle stěžovatelů zásah spočívající v nařízení ústavní výchovy není přiměřený legitimnímu cíli, intenzita újmy vzniklé zásahem je v nepoměru s intenzitou závad ve výchově, pro něž k zásahu dochází.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, jde zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že pokud stěžovatelka 1), tj. matka nezletilých dětí, a stěžovatel 2), tj. otec nezletilých, podávají ústavní stížnost ve prospěch nezletilých dětí, resp. za účelem ochrany jejich základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nejsou v této pozici k podání ústavní stížnosti legitimováni.
Ve věci řízení o nařízení ústavní výchovy, vedeném před Okresním soudem v Děčíně, byly nezletilé děti, tj. stěžovatelé 3-7), zastoupeny opatrovníkem Magistrátem města Děčín. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilých tak již jejich rodiče pro střet zájmů nadále nevykonávají jejich zákonné zastoupení, neboť kolizní opatrovník se stává jejich právním zástupcem. Nezletilé dítě samo v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4562/2008 nebo 21 Cdo 429/2014). Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě je evidentní možnost kolize zájmů mezi stěžovateli 1) a 2) a nezletilými stěžovateli 3-7), není proto možné, aby rodiče podávali jako jejich právní zástupci ústavní stížnost. Ústavní soud připomíná, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis).
Z uvedeného důvodu je naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelů 3-7) jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodným způsobem Ústavní soud postupoval kupříkladu v řízeních ústících do vydání usnesení sp. zn. I. ÚS 77/04, III. ÚS 2634/11, nálezu sp. zn. I. ÚS 3046/14 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1522/15, II. ÚS 492/15, IV. ÚS 1869/17 a další). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti výše označených stěžovatelů, a to z důvodu nenaplnění podmínek řízení, které by ji činily meritorně projednatelnou, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům 3-7) pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 o. s. ř.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo a dále pokud se jedná o řízení věcech rodinně právních o výjimky dané ust. 30 zák. č. 292/20013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zúžuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Z obsahu napadeného rozhodnutí a připojeného spisu Okresního soudu v Děčíně se podává, že rodiče v současné době pečují o sedm dětí (u dvou nejmladších, narozených v roce XXXX a XXXX, tj. až po zahájení řízení o nařízení ústavní výchovy ostatních dětí, byl podán návrh na nařízení dohledu). Matka má ještě další vyživovací povinnost k nejstaršímu synovi nar. XXXX, který byl svěřen do pěstounské péče její sestry. Civilní soudy rozhodly o umístění nezletilých dětí do ústavní výchovy za situace, kdy z opakovaných zjištění OSPOD vyplývalo, že děti žily v nevyhovujících podmínkách, nebyla zajištěna jejich výživa, nebyla zajištěna základní lékařská péče, děti byly ponechávány samy doma jen pod dohledem nejstarší devítileté dcery a sedmiletého syna, kteří proto nenavštěvovali školu, děti se i v pozdních nočních hodinách samy pohybovaly po D. Rodiče byli odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody za přečin ohrožování výchovy dítěte, neboť nezajistili školní docházku dcery. Rodina je zcela závislá na dávkách státní podpory, otec nepracuje, nemá vyřízené osobní doklady, občas mu pošle peníze bratr ze SRN. S rodiči je obtížná spolupráce, k jednání soudu se nedostavili. Z opakovaných vyjádření sociálního odboru je zřejmé, že rodiče nespolupracovali s úřady a institucemi tak, aby se jejich situace mohla zlepšit.
Ústavní soud má za to, že zjištění předložená soudu OSPOD byla dostatečně závažná pro to, aby došlo k projednání návrhu na nařízení ústavní výchovy. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska vyjádřeného v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Havelka a další, podle něhož důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky, zvláště pak špatné bytové podmínky. V projednávané věci však materiální nedostatek nebyl stěžejním důvodem pro nařízení ústavní výchovy. Tím bylo závažné zanedbávání péče o děti ze strany rodičů. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelů, podle nichž by zjištěné nedostatky měly být s rodiči řešeny pouze v přestupkovém řízení či jiným výchovným opatřením. Prvořadým úkolem orgánu sociálně právní ochrany dětí musí být především zajištění toho, aby dětem byla poskytována alespoň základní a nevyhnutelná péče, pokud jde o jejich zdraví, výživu, vzdělání a výchovu, aby se neocitly v ohrožení z důvodů absence dohledu dospělých osob. Jakkoliv je žádoucí nasměrování rodičů k zodpovědnému rodičovství případně i zajištění materiální pomoci rodině, nelze odhlédnout od toho, že ze strany rodičů se nejednalo o ojedinělé excesy. Rodiče, ačkoliv jim bylo známo, že ze strany OSPD jsou dlouhodobě evidovány nedostatky ve výchově jejich dětí, se sami aktivně o zlepšení rodinné situace nesnažili a ani s příslušnými orgány nespolupracovali. Situace byla o to závažnější, že v ohrožení se ocitlo více dětí, přičemž na nejstarší děti, které samy byly nízkého věku a neměly být ponechávány samy doma, byla přenášena zodpovědnost za dohled nad zcela malými dětmi.
Ústavní soud však shodně se stěžovateli konstatuje, že odůvodnění obou rozhodnutí soudu jsou strohá a s ohledem na závažnost rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy a jeho dopad na život celé rodiny měly být důvody, které soud vedly k rozhodnutí, podrobněji rozvedeny. Stejně tak nelze odhlédnout od toho, že soudy při rozhodování vycházely převážně ze zjištění OSPOD. Nicméně vzhledem k tomu, že se rodiče k jednání soudu nedostavili, ačkoli podali odvolání, tvrzení uváděná žalobcem nijak nevyvrátili, nelze soudu jednoznačně vytýkat, že rozhodl na základě důkazů předložených navrhovatelem.
S ohledem na zmíněnou subsidiaritu ústavní stížnosti, doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a zájmu na urychleném projednání věci, Ústavní soud při posuzování věci přihlédl k současnému procesnímu stavu věci, neboť jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění stížnosti je i její racionalita (k tomu blíže srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09).
Z připojeného spisu totiž zjistil, že matka dětí podala dne 15. 6. 2017 návrh na zrušení ústavní výchovy nezletilých dětí, podle něhož důvody pro její nařízení již pominuly. Podle sdělení Okresního soudu v Děčíně, poskytnutého Ústavnímu soudu v souvislosti s krátkodobým zapůjčením spisu, se ve věci předpokládá nařízení jednání. Z obsahu spisu se dále podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem vyhověl odvolání matky proti rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně, kterým byl jmenován jako opatrovník nezletilých dětí Statutární město Děčín - OSPOD. Následně Okresní soud v Děčíně jmenoval opatrovníkem nezletilých dětí Město Rumburk - OSPOD. Ústavní soud si dále prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně vyžádal zprávu o aktuální situaci v rodině. Ze zprávy OSPOD ze dne 15. 11. 2017 se podává, že s ohledem na aktuálně akceptovatelné podmínky v rodině bere OSPOD návrh na umístění dětí do Dětského domova v Ž. zpět.
Ústavní soud si uvědomuje závažnost předložené věci a nezbytnost jejího důkladného projednání s přihlédnutím k současným poměrům v rodině. Materiály založené ve spisu (zprávy ošetřujícího lékaře, třídní učitelky, Poradny pro občanství, poslední zpráva OSPOD ze dne 15. 11. 2017) totiž nasvědčují určité změně v postoji rodičů k péči o děti. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že jsou to civilní soudy, které jsou povolány k tomu, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud je přesvědčen, že i v nyní projednávané věci prioritně přísluší okresnímu, resp., odvolacímu soudu, aby věc ve vazbě na návrh matky znovu důkladně projednaly a zvážily, zda je třeba ponechat rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy v platnosti a přistoupit k umístění dětí do ústavní výchovy.
Ústavní soud při posuzování projednávané věci před zrušením napadených rozhodnutí z důvodů nedostatků v jejich odůvodnění tedy upřednostnil nové řádné projednání věci. Ústavní soud má za to, že v zájmu nezletilých dětí je, aby bylo dostatečně ověřeno a prokázáno, že nastíněná změna přístupu rodičů k výchově dětí není dočasná a formální, ale je vedena snahou zajistit dětem akceptovatelné a neohrožující životní podmínky. Ústavní soud tak učinil i s ohledem skutečnost, že návrh na přemístění dětí do dětského domova byl vzat zpět, okresní soud avizoval urychlené nařízení jednání ve věci a za této situace se přemístění dětí do ústavního zařízení, tj. aniž by byla věc znovu důkladně prošetřena, jeví jako nežádoucí (pokud aktuálně nedojde k závažné změně v rodině).
Ústavní soud připomíná, že soudy jsou povinny při posuzování věci respektovat čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, zakotvující právo na rodinný život, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova, na což mají jak děti, tak i rodiče právo. Je nutné zvažovat jak judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1393/17, IV. ÚS 2244/09, II. ÚS 838/07, III. ÚS 3363/10, I. ÚS 2903/14, II. ÚS 2546/10), tak Nejvyššího soudu, včetně sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 202/2010. Nelze opominout ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž, obecně shrnuto, rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy je až krajním prostředkem, který je možné uplatnit pouze v nejvážnějších případech, a musí se tedy opírat o dostatečně závažné a pádné argumenty motivované zájmem dítěte (např. Havelka a ostatní proti ČR, 59, Walla a Wallová proti ČR).
Je rovněž nezbytné poměřovat intenzitu závad ve výchově a možné ohrožení dětí s intenzitou újmy vzniklé rozdělením rodiny v souvislosti s odebráním (některých) dětí a event. přínosem ústavní výchovy pro nezletilé děti. V této souvislosti je nutné rovněž zvažovat věk dětí a vzájemné vazby v rodině. Na druhé straně je nutno zvlášť důkladně ověřit, zda nezletilé děti nejsou nadále ponechávány pouze pod dohledem starších sourozenců.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu