ECLI:CZ:US:2017:4.US.1742.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1742/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, č. j. 5 Tdo 138/2017-32, a Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2016, sp. zn. 44 To 247/2016, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. května 2016, sp. zn. 1 T 48/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem shledal Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovatele společně s další osobou vinným ze spáchání přečinu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §252 odst. 1 trestního zákoníku, a odsoudil jej k odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvanácti měsíců; současně mu byl uložen trest propadnutí věcí - uvedených výherních hracích přístrojů a finanční hotovosti. K odvolání byl rozsudek zrušen pouze ve výroku o zabrání věcí obou odsouzených, jinak jejich odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Městský soud v Praze zamítl, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí postrádají popis úvah, jimiž se soudy při rozhodování řídily. Soudy se nevypořádaly se vzájemně rozpornými důkazy a s absencí důkazů, které by jasně prokazovaly spáchání trestného činu stěžovatelem. Soudy ani neprokázaly, že by stěžovatel naplnil skutkové znaky trestného činu a provedené důkazy nekorespondují s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel tvrdí, že se stíhaného jednání nedopustil, pouze jako jednatel společnosti pronajal prostory občanskému sdružení, jímž byl ujištěn, že jím provozování hracích automatů není protizákonné. Soudy dále neprokázaly, že by na instalovaných hracích automatech vůbec někdo hrál a že v důsledku toho by bylo dosaženo jakéhokoliv zisku; oporu nemá ani tvrzení, že na přístrojích mohl hrát kdokoliv, neboť přístup byl pouze pro členy občanského sdružení (po splnění podmínek sdružení). Závěry soudů jsou tak projevem svévole a interpretace zákona je podle stěžovatele v rozporu s principy spravedlnosti i trestního řádu (§2 odst. 1, 5 a 6). Nalézací soud dále neprovedl navržený výslech, nevysvětlil, jak se vypořádal s obhajobou, podle které není nájemní vztah provozováním hry - ani odvolací soud neodstranil nedostatky, pouze konstatoval správnost postupu soudu nalézacího a odůvodnil zrušení výroku o zabrání věci. Namítané chyby soudu prvního stupně odvolací soud nahrazuje dalšími chybami, například desinterpretací výpovědí svědků. Rovněž dovolacímu soudu stěžovatel vyčítá špatné pochopení věci a v důsledku toho nesprávné závěry o přiměřenosti jeho odsouzení. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, v nichž soudy jasně a přezkoumatelně vysvětlily, na základě jakých poznatků dospěly k závěru o vině stěžovatele, a v důsledku toho i o uděleném trestu. Je zjevné, že stěžovatel se v ústavní stížnosti, ale obdobně i v předchozím řízení a v opravných prostředcích, snaží bagatelizovat svoji účast na provozování hracích automatů bez příslušného povolení. Jeho již dříve uplatněnými námitkami se přitom soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Namítá-li stěžovatel nenaplnění zásady nullum crimen sine lege zakotvené v čl. 39 Listiny, může Ústavní soud odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu (odst. 10 a násl.), v němž dovolací soud podrobně vysvětluje zákonné zakotvení trestného činu, kterého se stěžovatel dopustil, i naplnění okolností, které jsou nezbytné pro dovození jeho viny.
Stěžovatel tedy ve své ústavní stížnosti pouze opakuje nesouhlas s rozhodnutími soudů a zjevně od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší; ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které soudy rozhodly o věci samé soudy ve svých odůvodněních v dostatečném rozsahu a srozumitelně vysvětlují, a proto na ně Ústavní soud bez dalšího odkazuje.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti se v posuzované věci zabýval otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo - na spravedlivý proces, což však neshledal. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu