ECLI:CZ:US:2017:4.US.1759.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1759/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Kolovratníkové, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017 č. j. 6 Ad 6/2017-25, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 6. 2017 se Božena Kolovratníková (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil nákladové výroky II a III v záhlaví uvedeného rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalovaná vykonávala na základě osvědčení zdravotnické povolání bez odborného dohledu v oboru fyzioterapeut a požádala o prodloužení platnosti osvědčení.
Dne 7. 4. 2016 rozhodnutím č. j. MZDR 6170/2016-3/NCONZO Ministerstvo zdravotnictví zamítlo žádost žalované o prodloužení platnosti osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu v oboru fyzioterapeut, a dne 28. 11. 2016 rozhodnutím ministra zdravotnictví č. j. MZDR 48199/2016-2/PRO, byl zamítnut její rozklad proti zamítavému rozhodnutí ministerstva.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "správní soud") se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 28. 11. 2016 č. j. MZDR 48199/2016-2/PRO.
Dne 31. 3. 2017 usnesením č. j. 6 Ad 6/2017-25 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") na návrh žalobkyně (spojený s žádostí o přiznání náhrady nákladů řízení, s tvrzením, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro pozdější chování žalovaného) řízení o žalobě zastavil (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o vrácení soudního poplatku zaplaceného z podané žaloby sníženého na částku 2 000 Kč (výrok III). Správní soud konstatoval, že v podání doručeném soudu dne 24. 2. 2017 žalobkyně uvedla, že dne 20. 7. 2017 jí bylo doručeno rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 13. 2. 2017 č. j. MZDR 884/2017-5/ONP, kterým bylo vyhověno její žádosti o odstranění tvrdosti zákona a vydáno osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu v oboru fyzioterapeut. Správní soud konstatoval, že na odstranění tvrdosti zákona není právní nárok, na rozhodnutí o odstranění tvrdosti se nevztahují obecné předpisy o správním řízení, bylo tedy na zvážení ministra zdravotnictví, zda s přihlédnutím k okolnostem individuálního případu v konkrétní věci žalobkyni vyhoví, či nikoliv. Proto o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §60 odst. 3, věta prvá s. ř. s., neboť měl za to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni pro pozdější chování žalovaného. O vrácení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč správní soud rozhodl za použití §10 odst. 3 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadenými výroky bylo zasaženo její základní právo zaručené v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nesouhlasila s nepřiznáním nákladů řízení a tvrdila, že žalobu podala důvodně; rozhodnutí tak pro ni bylo překvapivé a nezákonné. Nesouhlasila též s nevrácením části soudního poplatku a byla přesvědčena, že zpětvzetí žaloby a vznik nákladů řízení způsobil žalovaný. Napadené části rozhodnutí považuje za svévolné, nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního (správního či jiného) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení, byť k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Důvody napadených výroků II a III jsou přehledně a zcela srozumitelně v daném rozhodnutí vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými výroky správního soudu, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
Nad rámec řečeného lze ještě dodat:
Podstatná část námitek, uplatněných v ústavní stížnosti, se týká nesouhlasu s tím, že stěžovatelce byla po zastavení řízení vrácena snížená částka zaplaceného soudního poplatku - namísto 3.000,- Kč jí bylo vráceno toliko 2.000,- Kč. Sporná částka je nepochybně tzv. bagatelní částkou, o níž rozhodovat v řízení před Ústavním soudem je zcela nepatřičné. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu