ECLI:CZ:US:2017:4.US.1773.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1773/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 23 Nc 239/2014-89 ze dne 25. 11. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 276/2015-117 ze dne 10. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jakož i práv jeho nezletilého syna, garantovaných v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z obsahu přiloženého spisového materiálu zjistil, že Okresní soud v Prachaticích (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 23 Nc 239/2014-89 ze dne 25. 11. 2014 svěřil nezletilého J., pro dobu před i pro dobu po rozvodu do péče matky (výrok I.) a stěžovateli (otci nezletilého) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého k rukám matky částkou 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2014 (výrok II.). Stěžovatel byl též zavázán uhradit dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2014 do 25. 11. 2014 v celkové částce 5 000 Kč k rukám matky, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Okresní soud dále uložil oběma rodičům povinnost účastnit se rodinné terapie v Krizovém centru - Centru pomoci rodině a dětem, se sídlem Prachatice (výrok IV.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 6 Co 276/2015-117 ze dne 10. 3. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II., III. a V. jej změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého k rukám matky částkou 3 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2014 a že je povinen uhradit nedoplatek na výživném za období od 1. 7. 2014 do 10. 3. 2015 v částce 4 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo pak přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozhodnutí krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí okresního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že v jeho případě byly prokazatelně naplněny veškeré podmínky pro nařízení střídavé výchovy tak, jak je vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, a současně neexistovala žádná závažná relevantní překážka, která by střídavou výchovu neumožňovala. Obecné soudy tedy pochybily, jestliže jeho návrhu v tomto ohledu nevyhověly a svěřily nezletilého syna do péče matky. Nedostatek komunikace mezi rodiči, o nějž opřel své rozhodnutí okresní soud, nedosahoval dle názoru stěžovatele takové intenzity, aby svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů bylo v rozporu s jeho nejlepším zájmem, a to zejména za situace, kdy se sám nezletilý vyslovil ve prospěch střídavé výchovy. Stěžovatel dále zdůraznil, že obecné soudy neměly pro své závěry dostatečnou oporu v provedeném dokazování a jejich postup tedy vykazuje znaky libovůle. Stěžovatel měl za to, že ve věci nebylo možno spolehlivě rozhodnout bez znaleckého posudku, jenž by posoudil rozumovou a emociální vyspělost nezletilého, jakož i existenci, závažnost a důvody špatné komunikace mezi rodiči, možnosti jejího zlepšení a další významné skutečnosti. Absence znaleckého posudku se dle stěžovatele nejvážněji projevila v odvolacím řízení, neboť krajský soud se do značné míry odchýlil od názoru vysloveného soudem prvního stupně, když za rozhodující považoval především nízký věk nezletilého a z něj plynoucí obtíže s adaptací na režim střídavé výchovy. Dle přesvědčení stěžovatele však takový závěr nebylo možno učinit bez adekvátního znaleckého zkoumání.
Jak patrno, podstatou předloženého stížnostního návrhu je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy a svěřily nezletilého do péče jeho matky.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 106/37 SbNU 397)].
Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
Okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že dle jeho názoru je každý z rodičů odděleně schopen vytvořit nezletilému harmonické výchovné prostředí, nicméně aby bylo možno svěřit dítě do střídavé výchovy obou rodičů, musí tito být schopni mezi sebou komunikovat o základních věcech týkajících se dítěte, kterážto podmínka nebyla v projednávané věci naplněna. Okresní soud vyjádřil přesvědčení, že střídavá péče nemůže být využívána jako forma "spravedlivého podělení" dítěte mezi dvěma znesvářenými rodiči bez ohledu na zájem a potřeby jejich dítěte. Soud dovodil, že v tomto konkrétním případě nezletilý potřebuje mít stabilní zázemí, neboť se musel vyrovnávat s rozchodem rodičů, s nástupem do základní školy i s tím, že se stýká s každým z rodičů odděleně. Okresní soud dále konstatoval, že v budoucnu není vyloučena změna úpravy výchovy nezletilého, zejména zdaří-li se odstranit komunikační bariéru mezi rodiči. Krajský soud pak ve svém rozhodnutí zdůraznil, že nekomunikace mezi rodiči není tou hlavní překážkou pro svěření nezletilého do střídavé výchovy, ale že za závažnější je třeba v tomto ohledu považovat skutečnost, že nezletilý má sedm let a v období od května 2013 do současnosti (do dne rozhodnutí odvolacího soudu) se musel vyrovnat s podstatnými životními změnami, a to rozchodem rodičů, který si nepřál, a následně s nástupem na základní školu. Přes nedostatečnou komunikaci rodičů se zdařilo nastavit určitý pravidelný režim styku otce s nezletilým. Nezletilý je s tímto stavem srozuměn, je v něm stabilizovaný a na střídavou péči, která by v danou chvíli pro něj představovala další podstatnou změnu, není doposud připraven. Dle krajského soudu by bylo za těchto okolností svěření nezletilého do střídavé výchovy předčasné; nezletilý potřebuje ještě nejen věkově, ale i sociálně vyzrát a být se střídavou výchovou srozuměn.
Ústavní soud má za to, že z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy předmětnou věcí řádně zabývaly, vycházely z provedeného dokazování, dostatečně zohlednily okolnosti podstatné pro posouzení věci, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud toliko dodává, že klíčový závěr o tom, že nezletilý v krátké době čelil několika zásadním změnám, a proto by nebylo vhodné jej bezprostředně vystavovat změně další, lze přijmout i bez znaleckého zkoumání emociální a duševní vyspělosti nezletilého, které by ostatně nezletilého ještě více zatížilo. Je třeba rovněž zdůraznit, že krajský soud na ústním jednání konaném dne 3. 3. 2015 stěžovatele se svým náhledem na projednávanou věc seznámil, přičemž stěžovatel žádné další důkazní návrhy v tomto směru nevznesl. Postoj nezletilého k nastalé situaci pak bezprostředně před jednáním krajského soudu zjišťoval opatrovník, který s ním provedl pohovor ve škole. Dále nebylo možno pominout ani skutečnost, že rozsudkem okresního soudu č. j. 23 Nc 239/2014-144 ze dne 2. 6. 2015 (vydaným ještě před podáním ústavní stížnosti) došlo ke schválení dohody rodičů o styku stěžovatele s nezletilým, a to v rozsahu, který se střídavé výchově významně blíží. Tvrzení stěžovatele o neoprávněném zásahu do jeho ústavně zaručených práv, jakož i do ústavně zaručených práv nezletilého, je tímto podstatně oslabováno.
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že stěžovatel, s přihlédnutím ke specifikům tohoto konkrétního případu, neprokázal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu