ECLI:CZ:US:2017:4.US.178.17.1
sp. zn. IV. ÚS 178/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci stěžovatele Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, příspěvkové organizace, se sídlem Palackého 147, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, právně zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem Elišky Machové 41, 616 00 Brno, domáhajícího se toho, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že neprojednáním rozkladu, podaného stěžovatelem proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. 11. 2016 č. j. ÚOHS-S0667/2016/VZ-47333/2016/541/JCh, došlo k porušení základního práva navrhovatele na spravedlivé řízení, a aby Ústavní soud nálezem přikázal Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, aby obnovil stav řízení před odesláním jeho přípisu ze dne 20. prosince 2016 č. j. ÚOHS-S0667/2016/VZ-49846/2016/541/MSc, za účasti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 18. ledna 2017 obdržel Ústavní soud návrh Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm (dále "stěžovatel"), jímž se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem:
1. vyslovil, že neprojednáním rozkladu, podaného stěžovatelem proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. 11. 2016 č. j. ÚOHS-S0667/2016/VZ-47333/2016/541/JCh, došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivé řízení, garantovaného článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod;
2. přikázal Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, aby obnovil stav řízení před odesláním jeho přípisu ze dne 20. prosince 2016 č. j. ÚOHS-S0667/2016/VZ-49846/2016/541/MSc.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin se zjišťuje:
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") vede správní řízení, jehož účastníkem je stěžovatel jako zadavatel veřejné zakázky "Obnova objektu národní kulturní památky areál Pustevny objekt Libušín s restauračním provozem a bytem správce".
Dne 28. 11. 2016 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0667/2016/VZ-47333/2016/541/JCh, v němž se vyslovuje, že se stěžovatel dopustil správního deliktu dle §120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a že se mu ukládá pokuta ve výši Kč 50.000,- Kč. Rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli datovou schránkou dne 29. 11. 2016.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad písemným podáním č. j. 2016/696/VMP ze dne 8. 12. 2016. Podání bylo doručeno Úřadu prostřednictvím datové schránky dne 9. 12. 2016 v 11:36:07 hod.
Dne 20. 12. 2016 sdělil Úřad stěžovateli formou prostého dopisu č. j. ÚOHS-S0667/2016/VZ-49846/2016/541/MSc, označeného jako "Sdělení k přípisu ze dne 8. 12. 2016" (dále jen "Sdělení"), v němž se potvrzuje, že stěžovatelovo podání ze dne 8. 12. 2016 bylo Úřadu prostřednictvím datové schránky doručeno sice v zákonné lhůtě pro podání rozkladu, avšak podání nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem, tudíž "nebylo učiněno v zákonem předvídané formě" a "předseda Úřadu jako druhostupňový orgán se proto věcí nemohl zabývat." Zároveň se ve Sdělení konstatuje, že "prvostupňové rozhodnutí tak nabylo dne 15. 12. 2016 právní moci".
Sdělení je podepsáno Ing. Janem Vodákem, zástupcem vedoucího oddělení veřejných zakázek 10.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup správního orgánu v řízení o správním deliktu. K porušení stěžovatelova základního práva na řádný proces mělo dojít tím, že správní orgán nepovažoval jeho podání ze dne 8. 12. 2016 za podání rozkladu a o podaném rozkladu nijak nerozhodl.
Konkrétně má stěžovatel za to, že úkon činěný prostřednictvím datové schránky osobou oprávněnou či pověřenou, která doložila své pověření, má podle §18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, stejné účinky, jako úkon učiněný písemně a podepsaný, proto nemusí být podepsán elektronickým podpisem, což uvádí dle názoru stěžovatele i důvodová zpráva k tomuto zákonu.
IV.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí vždy zjišťovat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o Ústavním soudu"). V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není, a že návrh není přípustný.
Podle ustanovení §72 odst. 3 a §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se považují za tyto prostředky vedle řádných a mimořádných opravných prostředků i jiné prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného řízení; nejde tedy pouze o opravné prostředky uplatnitelné v rámci řádného pořadu práva, ale i o další nápravné prostředky.
Zásada subsidiarity ústavní stížnosti, na níž je ústavní soudnictví v České republice založeno, znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, jestliže náprava před jinými orgány již není možná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde správních orgánů a soudů rozhodujících ve správním soudnictví) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou.
V.
V posuzované věci stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné nápravné prostředky, jež mu poskytuje jednak zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), jednak zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní").
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že Úřad jako správní orgán byl nečinný tím, že neprojednal zákonným postupem stěžovatelem podaný rozklad.
Proti takovému postupu Úřadu, který stěžovatel považuje za nezákonný a protiústavní, se stěžovatel mohl bránit podáním podnětu k tomu, aby správní orgán učinil opatření proti nečinnosti ve smyslu ust. §80 správního řádu, nebo podáním žaloby proti nečinnosti podle §79 soudního řádu správního.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána, aniž by stěžovatel vyčerpal všechny dostupné nápravné prostředky, a je tedy nepřípustná.
Proto soudce zpravodaj návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj