ECLI:CZ:US:2017:4.US.1797.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1797/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti KONEČNÝ s. r. o. "v likvidaci" se sídlem v Uničově, Nová Dědina 12, zastoupené Mgr. Pavlou Mazalovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Langrova 106/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 23 Cdo 702/2017-250, a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 86/2016-227, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2015, č. j. 19 Cm 225/2013-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 19 Cm 225/2013-159, žalobu o zaplacení 4 992 612, 50 Kč s příslušenstvím. Uzavřel, že stěžovatelka (žalobkyně) neprokázala existenci tvrzené smlouvy o dílo mezi ní a vedlejší účastnicí (žalovanou) MUDr. Naďou Spurnou, stejně jako rozsah provedených prací a dodávek. Předmětem smlouvy o dílo měly být "stavební práce Zdravotní středisko Prostějov". Smlouvu o dílo na rekonstrukci nemovitostí vedlejší účastnice uzavřel její otec Ing. Jaroslav Spurný, který také stěžovatelce stavební práce zaplatil; navíc vedlejší účastnice vznesla vůči stěžovatelkou alternativně uplatněnému právu na vydání bezdůvodného obohacení účinně námitku promlčení. Stěžovatelka nejpozději od 17. 11. 2009 věděla o výši bezdůvodného obohacení, ale žalobu podala až dne 11. 12. 2013, kdy bylo právo již od 18. 11. 2013 promlčené podle §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.").
Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 86/2016-227, s odůvodněním, že je věcně i právně správné, označil jen za počátek běhu promlčecí lhůty den 2. 12. 2009, kdy stěžovatelka přestala konat další práce na dotčených nemovitostech.
Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 29. 3. 2017, č. j. 23 Cdo 702/2017-250. Rozhodl, že stěžovatelka náležitě nevymezila právní otázku, která měla být v dovolacím řízení vyřešena podle §237 o. s. ř.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva na legitimní očekávání ochrany majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů a tvrdí, že sporné dílo řádně dokončila, aniž by ji vedlejší účastnice zaplatila cenu díla. Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy nesprávně určily počátek běhu promlčení lhůty; má za to, že jím měl být až den 20. 12. 2009, kdy vystavila fakturu a žaloba proto neměla být zamítnuta. Stěžovatelka je přesvědčena, že řádně vymezila podmínky přípustnosti dovolání tím, že navrhla posoudit, od kdy počala běžet promlčecí lhůta.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy; nezabývá se porušením běžných (zákonných) práv, jestliže nejsou zároveň porušena ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).
Stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06). Právě v tomto duchu obecné soudy v řízení postupovaly, rovněž svá rozhodnutí náležitě odůvodnily; adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně a logickým způsobem se vypořádaly s argumenty uplatněnými účastníky řízení (viz např. nález ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11).
Ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší (viz např. nález ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95).
Stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně garantovaných práv nepodpořila relevantní argumentací. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je patrné, že žádná ústavně chráněná práva stěžovatelky zjevně nebyla v řízení před obecnými soudy porušena.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu