ECLI:CZ:US:2017:4.US.1824.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1824/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 244/18a, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, č. j. 8 Tdo 1601/2016-52, a Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2016, sp. zn. 67 To 208/2016, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. dubna 2016, č. j. 1 T 6/2014-1560, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let; byla mu uložena povinnost ve zkušební době podle svých možností nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a současně i povinnost uhradit poškozeným na náhradu škody ve výroku uvedené částky. Odvolání stěžovatele i státního zástupce proti rozsudku citovaným usnesením Městský soud v Praze zamítl; následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí soudů všech stupňů vykazují extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením, jsou proto svévolná. Provedené důkazy si odporují, soudy se vnitřními rozpory nezabývaly a hodnotily je pouze povrchně. Stěžovatel tak nesouhlasí s existencí či pravostí některých účetních dokladů, tvrdí, že nevěděl, a s ohledem na složitost problematiky ani vědět nemohl, že předmětná společnost není plátkyní DPH. Stěžovatel přitom jednal v důvěře v odbornost zaměstnanců společnosti a správnost předkládaných listin. Obecné soudy nezjišťovaly, zda stěžovatel mohl o neplacení DPH společností vědět, ani neprokazovaly, zda měl povědomost, že společnost nepodává přiznání k DPH. Dále stěžovatel uvádí, že projednávání jeho trestní věci bylo dvakrát odloženo, a je proto evidentní, že mělo probíhat řízení daňové, a nikoliv (ultima ratio) řízení trestní. V jeho věci trestní právo supluje civilní spor, s čímž souvisí i výše tvrzené škody, která některým subjektům vůbec nevznikla. V řízení se věcí dostatečně zabýval teprve dovolací soud - tím byl stěžovatel připraven o dva soudní stupně. Přesto ani Nejvyšší soud jeho práva nehájil relevantně.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, z nichž zjistil průběh řízení a současně skutečnost, že námitky předestřené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v řízení o opravných prostředcích. Nejprve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. dubna 2014, č. j. 1 T 6/2014-1202, který pro procesní pochybení zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. září 2014, sp. zn. 67 To 277/2014. Ani druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. července 2015 neobstál před odvolacím soudem, který jej zrušil usnesením ze dne 7. října 2015, sp. zn. 67 To 308/2015, a nalézacímu soudu přikázal provedení dalších výslechů. Teprve poté vydal Obvodní soud pro Prahu 8 shora napadený rozsudek. Stěžovatel byl shledán vinným pro přečin podvodu, kterého se dopustil jako jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným tím, že poškozeným fakturoval platby včetně DPH, přestože jeho společnost plátcem DPH v té době nebyla, čímž bezdůvodně inkasoval částku přesahující 450 000 Kč. Stěžovatel prý netušil, že jeho společnost přestala být plátcem DPH a nemohl o tom ani mít povědomí, protože tyto záležitosti měla na starosti účetní; on jen nárazově podepisoval hromadu připravených písemností, aniž měl povědomí o jejich konkrétním obsahu.
V průběhu řízení stěžovatel opakovaně tvrdil, že problematice placení DPH nerozumí a nelze to po něm ani spravedlivě požadovat, neboť je to složitá agenda. Jako jednatel společnosti však je odpovědný za dokumenty, které v průběhu dlouhé řady měsíců podepisuje a předkládá smluvním partnerům, pokud tuto svou činnost nedeleguje na někoho jiného, dostatečně informovaného o chodu společnosti.
Nalézací soud, i přes některá prvotní pochybení, provedl dokazování v rozsahu, dostatečném pro závěr o vině stěžovatele. Odvolací soud pak neměl důvod rušit napadený rozsudek ani měnit výrok o trestu, jak požadoval státní zástupce, protože považoval učiněné závěry za dostatečné a rozsudek za srozumitelný a přezkoumatelný. Rovněž Nejvyšší soud velice důkladně přezkoumal napadená rozhodnutí a jasně vysvětlil, proč je považuje za správná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která reálně dopadají na ústavně zaručená práva. Pokud stěžovatel předestírá svoji nespokojenost se závěry obecných soudů a namítá nesprávné posouzení věci, jde jen o polemiku s rozhodnutími soudů; stěžovatel tedy netvrdí nic, co by svědčilo, že postup obecných soudů je v rozporu se zákonem, nebo že by jeho aplikací byl stěžovatel zkrácen ve svých právech. Postup soudů byl v pořádku, a proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu