ECLI:CZ:US:2017:4.US.1843.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1843/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Osigeno s. r. o., se sídlem Petrovská 594, 788 13 Vikýřovice, zastoupené Mgr. Markem Štenclem, advokátem se sídlem Nový Malín 240, 788 03 Nový Malín, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. března 2016 č. j. 239 C 49/2015-69, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., se sídlem Cejl 34/91, 602 00 Brno, IČ: 27166147, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti společnost Osigeno s. r. o. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, které podle jejího názoru porušilo její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví), čl. 36 odst. 1 Listiny (právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu), čl. 37 odst. 3 Listiny (všichni účastníci řízení jsou si rovni), čl. 38 odst. 2 Listiny (zahrnující práva účastníka řízení), ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva) a s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (soudce je při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozsudku se zjišťuje:
U Městského soudu v Brně (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 239 C 49/2015 spor, v němž se žalobkyně domáhala po žalované Unii pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 5 592,- Kč s příslušenstvím.
Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. března 2016 č. j. 239 C 49/2015-69 s odůvodněním, že žaloba byla podána dne 17. 7. 2015, tedy až po marném uplynutí promlčecí lhůty, a podle názoru soudu je tak, s ohledem na vznesenou námitku promlčení, nárok žalobkyně již promlčen a žalobě nelze vyhovět.
III.
Stěžovatelka se domnívá, že její nárok nebyl promlčen a že žalobě mělo být vyhověno.
Ke konkrétním skutkovým okolnostem věci stěžovatelka uvádí, že mezi účastníky sporu byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, na jejímž základě mohla žalobkyně za provedené služby účtovat žalované odměnu. Z faktury č. 2603267, kterou byly účtovány služby v částce 38.588,- Kč za měsíc květen 2010, uhradila žalovaná pouze částku 29.124,- Kč, následně dne 17. 6. 2015 uhradila z této faktury částku 3.872,- Kč. Zůstatek dosud neuhrazený žalovanou představuje žalovanou částku a její příslušenství.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem nalézacího soudu ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou. Nalézací soud prý chybně posuzoval promlčení pouze podle §405 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obch. zák."), aniž bral zřetel na ustanovení §405 odst. 2 tohoto zákona.
Stěžovatelka uvádí, že již dne 21. 5. 2014 podala žalobu, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 25.920,- Kč z titulu nezaplacené faktury č. 2603266, znějící na částku 16.456,- Kč, splatnou dne 21. 5. 2010 a na částku 9.464,- Kč, jako nezaplaceného zůstatku z faktury č. 2603267 splatnou dne 24. 6. 2010. O tomto nároku nebylo v řízení vedeném pod sp. zn. 230 C 51/2014 meritorně rozhodnuto a řízení bylo v této věci pravomocně skončeno zastavením ke dni 27. 6. 2015. Podle názoru stěžovatelky není pro rozhodnutí v předmětné věci podstatné, že k zastavení řízení došlo pro nezaplacení soudního poplatku ze strany stěžovatelky. Z obsahu ustanovení §405 odst. 2 obch. zák. stěžovatelka dovozuje prodloužení lhůty k uplatnění nároku o jeden rok, tj. do 27. 6. 2016. Jestliže žalobu podala dne 17. 7. 2015, stalo se tak prý včas, tedy v prodloužené promlčecí době.
Napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně prý tak spočívá na nesprávném právním názoru ohledně výkladu běhu promlčecí doby a jejího prodloužení.
IV.
Po zvážení obsahu napadeného rozhodnutí a námitek stěžovatelky Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud neshledal na závěrech vyslovených městským soudem a na jeho procesním postupu žádné pochybení dosahující ústavněprávní relevance, které by ústilo v porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a dalších, jí namítaných základních práv.
V projednávané věci je podstatnou okolnost, že stěžovatelka již dříve podala žalobu, a to dne 21. 5. 2014, kterou se mimo jiné domáhala zaplacení zůstatku z faktury č. 2603267, splatné dne 24. 6. 2010. O uplatněném nároku v řízení vedeném před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 230 C 51/2014 nebylo meritorně jednáno ani rozhodováno, neboť řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Závěr obecného soudu, vyslovený v nyní napadeném rozhodnutí, že promlčecí lhůta v délce čtyř let dále běžela, aniž došlo k zastavení jejího běhu, neboť řízení vedené pod sp. zn. 230 C 51/201 neskončilo meritorním rozhodnutím, pokládá Ústavní soud za správný. Jestliže žalovaná v rámci své procesní obrany vznesla námitku promlčení uplatněného nároku s ohledem na datum splatnosti předmětné faktury dne 24. 6. 2010, nebylo možno žalobě stěžovatelky (podané dne 17. 7. 2015), tedy po marném uplynutí promlčecí lhůty, vyhovět (k uvedené problematice viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo3707/2011).
Nad rámec řečeného Ústavní soud obiter dictum uvádí:
Předmětem sporu je částka 5 592,- Kč, tedy nepochybně částka bagatelní. Je vhodné poukázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly malichernostmi odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny; takový postup by odporoval smyslu ústavního soudnictví. Již jen z tohoto důvodu lze dospět k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem řízení - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však neexistují žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by stěžovatelku opravňovala k tomu, aby se domáhala zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu