ECLI:CZ:US:2017:4.US.1852.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1852/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti S. N., zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017, č. j. 3 Tdo 96/2017-40, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 2016, č. j. 11 To 426/2015-1254, a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 21. září 2015, č. j. 4 T 178/2013-1162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, 10 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání: 1) trestného činu podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, 2) zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu třiceti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let; jako zvláštní podmínka pro osvědčení se byla stěžovateli uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Poškozené byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl stěžovatel zproštěn obžaloby z trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, poškozená byla se svými nároky na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele i poškozených Krajský soud v Hradci Králové citovaným usnesením zamítl, následné dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí jsou ve flagrantním rozporu s judikaturou vyšších soudů, jde tak o zpochybnění výkladu a aplikace práva neodůvodněným vybočením z interpretačních standardů, což představuje libovůli soudů. Soudy neprovedly důkazy stěžovatelem navržené k prověření hospodaření více společností, v nichž poškozený podnikal. Jednotlivé transakce byly zaúčtovány pro více účetních jednotek; orgány činné v trestním řízení se však zabývaly pouze jednou z nich a zjištěné informace tak byly vytrženy z kontextu. Stěžovatel byl odsouzen proto, že některé prostředky nezaúčtoval a ponechal si je pro sebe, přestože je zjevné, že peníze předával přímo poškozenému v hotovosti. Jednání stěžovatele však nelze posuzovat jako zpronevěru s ohledem na "účetní pořádek" ve společnostech poškozeného. Soudy neprovedly další stěžovatelem navržené důkazy a ani se s nimi nevypořádaly; napadená rozhodnutí tak zohledňují jen výši škody, ne však skutkový děj. Rozhodnutí rovněž nejsou řádně odůvodněna, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz sp. zn. 26 Cdo 2172/2000) i Ústavního soudu (viz sp. zn. II. ÚS 1235/11).
Další námitka spočívá v nezákonném použití telefonického rozhovoru mezi stěžovatelem a poškozeným, čímž bylo porušeno právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených usnesení i rozsudku nalézacího soudu. Z nich zjistil, že poškozený (fyzická osoba) podnikal skrze několik společností, stěžovatel byl zaměstnancem poškozeného a dlouhodobě vybíral hotovost, kterou ne vždy užil ke stanovenému účelu a část z převzatých peněz si ponechal pro svoji potřebu. Protože poškozené společnosti vedly účetnictví společně, nebylo možné jednoznačně prokázat, na vrub které společnosti byly prostředky vybrány. Tato okolnost měla vliv i na výrok o trestu stěžovatele a vedla i k vyloučení rozhodnutí o náhradě škody k samostatnému řízení.
Především nalézací soud se věcí podrobně zabýval a důkladně odůvodnil své rozhodnutí. Z rozsudku je patrné, jaké důkazy provedl, jaké závěry z nich dovodil, a proč považuje provedené dokazování za úplné. Krajský soud řádně přezkoumal odvolání stěžovatele i poškozených a postup nalézacího soudu hodnotil s ohledem na judikaturu Ústavního soudu i na zásady trestního řízení, aniž by nalezl namítaná pochybení; posoudil přitom i zachování práv zaručených v Listině a v Úmluvě.
Rovněž dovolací soud posuzoval zákonnost a ústavnost postupu nižších soudů v souladu a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, která setrvale konstatuje, že ne každý postup obecného soudu, byť by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Vědom si toho, zabývá se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti pouze otázkou, zda napadená rozhodnutí soudů mohou porušit základní zaručená práva - taková situace však v projednávané věci nenastala.
Soudy řádně, důkladně a v rozsahu zákonných mezí posoudily obžalobu. Jednoznačně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem v odsuzující části dovodily protiprávný postup stěžovatele; dostatečně se rovněž zabývaly i stěžovatelem tvrzené nesprávnosti použití záznamu telefonního rozhovoru, který předložil poškozený. Ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by záznam byl použit v rozporu s právním řádem a že tím byla zasažena práva stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 7. 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu